Philippine Express - den druhý (part 2) - 20.3.2008 - čtvrtek

Po příletu jsme chytli jednoho z tisíců taxíků, které stály připravené na letišti. Jako děvče z "vesnice", nebo teda spíš malého města jsem byla zaskočená neskutečným provozem, který ale ve skutečnosti (jak jsem zjistila později) nebyl na tamní poměry až tak hustý, protože se blížily Velikonoce a všichni Filipínci byli někde zalezlí a slavili...Nicméně...oslabený provoz v Manile vypadal zhruba jako dopravní špička v pátek ve tři v Praze, takže....jsem se hodně divila.. :) Totální zimu z letadla vystřídalo neskutečné horko a dusno, slunce pražící do špinavých ulic mě rozežíralo a podivnému pachu vzduchu se nedalo vyhnout. K základní výbavě všech taxíků patřila samozřejmě klima...je jedno že to nemělo světla, SPZ, stěrače, airbagy.......pro Filipínce, a obzvlášť v Manile je důležitý "aircon" and "claxon". Troubení aut je naprosto běžný zvuk....vlastně občas není slyšet nic jiného, propadám atmosféře...prvních deset minut jízdy (než jsme se vůbec dostali z megamonstrézního letiště) si užívám, rozhlížím se a jsem fascinována tamní dopravou...autobusy vypadají jako naše staré české karosy, ale tak z padesátých let, jenom barevně pomalované a polorozpadlé. Zastávky neexistují, autobusy stejně jako taxíky zastavují na mávnutí rukou. Po chvíli jsem odpozorovala, že jak řidiči autobusů, ale i taxíků a hlavně jeepney jsou vycvičení na nepatrný pohyb ruky potencionálního zákazníka. Garantuju Vám, že v Evropě by si toho nevšimnul nikdo...v Manile stačí zvednutí jednoho prstu na ruce, kterou si upravujete kapsu na kalhotech....holt jiný kraj, jiný mrav :) Konkurenční boj je velký, stejně jako Manila sama..... Z letiště jsme měli namířeno do Makati, což je jedna z těch lepších částí Manily, zhruba ve středu města. Tudíž jeepney bychom se tam dopravovali horko těžko. Jeepney si totiž jezdí jak chce, kam chce a kdy chce. Jízda v jeepney záleží většinou na domluvě s řidičem...a když řidič v půlce trasy změní názor, tak jste prostě v pytli. A to jsme teda nechtěli. Přemýšlela jsem nad tím, proč se tady zásadně jezdí se zavřenými okýnky a kompletně uzamčeným autem. Popravdě...moc příjemné mi to nebylo, ale vysvětlení přišlo záhy. Podivný řidič nás opravdu nechtěl unést a žádat pak po našich rodinách výkupné, nýbrž pouze chránil své zákazníky. Zní to pravda divně, ale jakmile jsme vjeli hlouběji do města a uvízli v neskutečné zácpě, odnikud se vyrojilo dítě, byl to chlapec, měl na sobě roztrhané tričko a zbytek nějakých kalhot, byl bosý a stoupnul si vedle mě. Fyzicky nás dělilo pouze okýnko dveří od taxíku. Stál tam a díval se na mě ze vzdálenosti asi deseti centimetrů a měl ty nejsmutnější oči, jaké jsem kdy viděla a od kterých jsem se nemohla odtrhnout. Mráz mi běhal po zádech a přála jsem si abychom už konečně jeli....Za chvíli přišla dívka kojící dítě a stoupla si vedle chlapce. Dodnes to nechápu. To děvče vypadalo tak na dvanáct let, chlapec tak na sedm....stáli tam tři děti s tolik smutným pohledem, že se mi svíraly všechny vnitřnosti v těle. Ale jen do té doby, než začali zkoušet otevřít dveře od taxíku, než začali klepat na okýnka a než se začali velmi nevybíravým způsobem dožadovat peněz....Nevěděla jsem co si mám myslet a nevím to ani teď....byly to děti nebo jen byly součástí nějaké organizace...těžko říct ale faktem je, že takovýchto "dětí" je plná Manila...jakmile jsme přibrzdili, nebo zastavili, hned byly všude kolem...chtěly peníze, jídlo cokoliv....Bylo mi jich neskutečně líto...ale na druhou stranu..nechat se takovýmhle způsobem vydírat? No nevím...Samaritánské sklony jsem odsunula a zakázala jsem si, a to na celou dobu na Filipínách dávat někomu peníze jenom tak...na to opravdu nemám...to by taky mohlo dopadnout tak, že podám prst a oni mi sežerou celou ruku, nehledě na to, že Manila je obrovská a pouliční kriminalita ještě větší, takže se určitě najde příležitost jak mě nepozorovaně okrást... :) Ale....popravdě..zase tak tvrdá jsem nebyla..alespoň ne ke všem... Jako tři evropani, z nichž jeden má téměř dva metry nás opravdu nešlo přehlédnout. Lidé se zastavovali, smáli se na nás, ukazovali prstem, děti se k nám sbíhaly a chtěly se dotknout naší světlé kůže. Jenom cestou z taxíku na privát jsem rozdala dva balíčky višňových HubbaBubba....jako lusknutím prstu se ve smutných očích manilských dětí rozžehnuly ohníčky radosti...a co teprve ty bubliny které z toho šly udělat!!! Měla jsem radost, že oni měli radost, ale srdce se mi svíralo úzkostí....Tohle byly jiné děti.. nechtěly peníze, chtěly si mě jenom prohlídnout, dotýkaly se mých vlasů, které v té době byly ještě jakž takž učesané a o několik odstínů světlejší než jejich , hrubýma špinavýma ručkama se dotýkaly mé tváře, která v té době byla ještě bledá...nemohla jsem se od nich odtrhnout, síla toho okamžiku je nepopsatelná...Člověk asi musí být hodně tvrdý, aby tohle zvládnul, aniž by ho to poznamenalo.....A mě to poznamenalo...velmi...tohle je asi jedna z věcí, která mě táhne zpět..Ta čistá radost z maličkosti, ta vděčnost za nic, to, co třeba v Čechách těžko zažijete...Snažila jsem se vybalancovat teplotní šok z taxíku (kde mohlo být tak kolem nuly:) a okolního prostředí (kde mohlo být tak silně přes čtyřicet:), lehkou dehydrataci a silné emoce...Konečně jsme se i s bágly dostali k domu, kde jsme měli domluvený pokoj, dům vypadal že se brzo rozpadne, spodní patra ani neměla okna, (zato měla mříže :) nicméně...u vchodu stál uniformovaný hlídač - jsme přeci v Makati :) (začínám nabývat dojmu, že v Manile je všechno naruby a ještě vzhůru nohama k tomu :) Náš pokoj byl samozřejmě až v posledním patře (klasika...člověk je unavený už tak a aby toho nebylo málo musí se ještě šplhat do šestého patra pěšky...to je prostě rockenroll :) Pokoj jsme měli pronajatý od Armely, údajně malířky, každopádně však zaryté komunistky :) až na ty politické názory byla moc milá...ovšem....zařízení bytu si ani neumíte představit...kdyby mi to nebylo hloupé asi bych to vyfotila, ale slušné vychování mi to nedovolilo. Později jsem zjistila, že takto vypadá typická lepší filipínska domácnost..prostě...každý pes, jiná ves, ovšem stylizované to bylo jako domeček pro barbínky..bílé kanapátka s růžoými polštářky, bavlna nikde žádná, samý nylon a šusťák, oprýskané sošky z kočičího zlata a fotky různých velikostí absolutně všude, zásadně však černobílé,ohmatané (asi toho už dost pamatovaly) a v různobarevných lesklých rámečcích...no prostě...mazec :) A to jsem se teprve chystala prozkoumat koupelnu....kromě teda růžového polstrovaného(!!!!) sedátka na záchodě (PŘÍSAHÁM NA CO CHCETE!!!!!) to celkově byl zážitek nad zážitky (a to jsem nevěděla co mě čeká v následujících dnech :) na teplou vodu byl prý údajně nějaký fígl, který jsem samozřejmě neobjevila takže jsem se celou dobu sprchovala ve studené vodě...což teda...bylo řekněme osvěžující XDD a pozor....záchod se splachoval kýblem!!!uprostřed desetimilionového města. Manila má zhruba stejný počet obyvatel jako celá česká republika a v jedné z těch bohatších čtvrtí se pořád splachuje kýblem.....hodně jsem se divila, to je fakt..tohle mě ani nenapadlo....no a poslední perlička z koupelny...sprcha vlastně nebyla nijak oddělená od záchodu...byl tam nějaký pokus o oslizlý závěs ale...stejně....při každé sprše byla totálně zamáčená celá koupelna včetně toho polstrovaného prkýnka...To musel fak vymyslet nějaký koumák....Takže po velmi studené sprše a lehké úpravě zevnějšku jsme se vydali do víru nočního MetroManilaCity...ale o tom zase příště :)

Philippine Express - den druhý (part 1- přílet) - 20.3.2008 - čtvrtek

Tak. Abu Dhabi byl takový řekněme předěl ve vysněném nekonečném letu. Před námi je asi 8 hodin letu do Taipeie a za námi zhruba stejná doba letu. Ne že by se to nedalo vydržet, ale únava z brzkého vstávání, nervozita z odletu a teď už i nervozita z toho co bude po přistání dělá své. Spát nemůžu, číst mě nebaví, filmům houby rozumím. Koukám se z okýnka, nemůžu uvěřit jasnosti hvězd a přemýšlím střídavě nad tím, co se asi děje doma a nad tím co mě čeká. Přemýšlím nad tím, jestli to opravdu zvládnu, zda jsem si svoji pomyslnou laťku nenastavila příliš vysoko. Přemýšlím,jestli je doma všechno v pořádku, jestli mí blízcí klidně spí, nebo se právě probouzí, jestli se jim po mě stýská stejně jako mě po nich. Dívám se do mraků a je mi najednou strašně smutno. Víc než kdy jindy si připadám sama, opuštěná. Svádím svůj vnitřní boj. Budu malá ustrašená holka, která visí nadosmrti na druhých nebo se seberu a skočím do toho rovnýma nohama, nebudu se ohlížet a prostě si to užiju? PROSTĚ SI TO UŽIJU!!!!! A tečka. Nesmím myslet na to co je doma, protože to stejně nemá smysl. Vrátit se už nemůžu a měsíc který je přede mnou by mi to těžko zpříjemnilo. Takže....po osmi hodinách kdy jsem nezamnhouřila oka a tajně setřela pár zbloudilých slz a ve kterých mi zdřevěnělo snad všechno co šlo...konečně...Good morning TaiPei..Probouzecí píseň, která mi zní v uších dodnes :) Good morning Taipei, uvítací píseň Tchaiwanu..zvláštní na tom je, že hrála v podstatě pořád, třeba když jsme přistávali v Manile :). V Taipei jsme na let do Manily, našeho cíle, čekaly 7 hodin. 7!!!!!!!! 7 nekonečných hodin. Teplota venkovního vzduchu byla přes čtyřicet stupňů, nicméně šikovní tchaiwanci asi potřebovali dokázat všem ostatním, že oni prostě UMÍ udělat zimu. Zase nemůžu usnout, protože je mi zima jako blázen... Na Tchaiwanu!!! Chápete to??? Jinak ještě...vynikající nápad udělat všem sedátkům opěrátka. Pokud jste nevyspaní, rozlámaní a jediná věc, ke které se upínáte je ta, že se natáhnete přes čtyři sedačky na letišti a dáte si dvacet , tak tohle vás prostě dorazí. Když zjišťuju že jediné ale opravdu jediné místo kde bych se mohla natáhnout je studená zem, mi tuhne úsměv. Normálně bych to asi neřešila, lehla a spala a bylo by mi jedno kdo a jak se na mě dívá, jenže....jenže mám ledviny na baterky, čeká mě měsíc v divočině a lékařská péče, natož nějaké antibiotika v nedohlednu. Nehledě na to, že ledviny mám načaté ještě od nočního čekání na autobus..Takže na zem si ani nesednu, natož lehnu...Asi začínám být dost protivná, už se ani nesnažím udržovat hovor případně dobrou náladu. Odpočítávám vteřiny do odletu, pozoruju lidi, už vím kde je záchod, kde mají parfémy Dolce a kde kabelky Louise Vuitton...Mám hlad, ale bageta z menzy se mi skazila když jsme byli někde nad Indií. Takže jsem navíc i hladová a žíznivá. Nehorázné letištní ceny mě odpuzují. Skrblík nejsem, ale tímhle způsobem se mi opravdu utrácet nechce a tak radši hladovím. Konečně letíme. Už jenom pár hodin a budeme s Honzou. Než odjel, ani by mě nenapadlo, že mi bude takhle chybět. Vídali jsme se málo i když bydlel v čechách, ale...najednou, když víte, že se prostě jen tak neobjeví ve dveřích...začnete ho postrádat. Vrací se mi dobrá nálada. Vyplníme nějaký vstupní dotazník a pak už jenom čekáme...konečně z letadla vidíme i něco jiného než mraky a hvězdy. Vyjasňuje se, a my pozorujeme všechny barvy moře, ostrovy, pomalu v dálce vidíme pevninu. Bylo to nekonečné. Nekonečné. Těšení se, strach, obavy. A teď je to konečně tady. Už žádné vakuum letiště, ale skutečná Asie. Tisíce kilometrů od domava, jiná kultura, jiné podnebí, jiný čas. Neskutečné se stává skutečností. Pilot hlásí teplotu vzduchu 32 stupňů, ale podle mě muselo být tak 70 :). Když jsme vystupovali z letadla, dýchnul na nás neuvěřitelně horký, těžký a vlhký vzduch. Z dálky slyšíme hluk a ruch města. Okamžitě sundávám veškeré oblečení které můžu. Během pěti minut, kdy procházíme pasovou kontrolou jsem spocená jako kdybych se právě osprchovala. Klima sice jede, ale nevím kde :). Přesně tohle jsou Filipíny. Chvíle strachu, kdy čekám na to, zda spolu se mnou přiletěl i můj batoh...Uf..mám ho..a rychle běžím kalhoty a mikinu vyměnit za kraťasy a tričko. Davy lidí, které byly všude kolem když jsem vcházela na toaletu se převléknout se jakoby vypařily, najednou nikde nikdo...V hlavě mi blikají tisíce otazníků...kde jsou všichni jako??kam zmizeli????...no..prostě Filipíny...nikdy se nepřestanete divit.. :) Po chvíli hledání jsme našly ten správný východ z letiště, kde nás čekal Honza...Vysoký, opálený, šťastný....Prý už byl lehce nervózní, když už všichni vyšli a my pořád nikde...ale..hlavně že jsme zase spolu. Konečně.....Good evening Manila.....Jdeme chytit taxík a jedem....do neznáma :) (to be continued...tohle ještě není konec dne, ale musím se jít balit do školy...jo a na obrázku je vyfocené předměstí Manily z letadla.. :)

Philippine express - den první - 19.3.2008 - Středa

A je to tady...odjezd...definitivní....už nemůžu utéct domů k mámě, schovat se do kouta, už není cesty zpět. Na letiště do Vídně odjíždíme z Brna. Žlutý autobus Student agency přijel s neuvěřitelným zpožděním. Plánovaný odjezd byl ve 3.00 ráno. Po probdělé noci u kamarádky ( spát nešlo...nervy pracovaly :) jsme tedy mrzli hodinu a půl v noci, venku. V mikině v půlce března. Marně jsem se snažila zahřát u motorů střídajících se autobusů stojících na nádraží. Ospalá, nervózní, zmrzlá...nezačalo to právě nejlíp. Čekala jsem už jenom kdy se ozvou ledviny. Vůbec by mě to nepřekvapilo....Autobus ale nakonec přijel, řidič dost nešetrně naházel naše věci do zavazadlového prostoru ( chtěla jsem ho kopnout, ale kdo by pak řídil..pán si očividně neuvědomoval že na mém zavazadle závisí příští měsíc můj život...) a my konečně vyjeli. V malém baťůžku, který mám u sebe zoufale kontroluju jestli mám všechno důležité, zachvacuje mě panika...Letenka - mám (asi třikrát, důmyslně ukrytou na všech možných i nemožných místech - kdyby mě náhodou okradli, něco se ztratilo, prostě pro všchny případy...:) pas, doklady atd - mám, kopie všech dokladů - mám (asi desetkrát, pěkně uzavřené v pytlíčkách, poschovávané všude možně), telefon - mám. Poslední telefon mámě (tak už jedem, neboj se, dám na sebe pozor...). Knížku do letadla - mám (dvě :), plyšového lva od mámy aby mě chránil - mám, mám, mám.....snad mám všechno. Zuby mi jektají asi až do vídně, dva čaje a horká čokoláda v žádném případě nezahřály. Jediné co způsobili byla nutná potřeba navštívit palubní toaletu...vynikající, vynikající.....Na letišti jsme byli něco kolem půl šesté. Začíná se mi stýskat. Zoufale to zajídám jabkem od mámy, z naší zahrady. Stýská se mi pořád víc a víc. Nedávám na sobě nic znát. Můj první let letadlem a hned na druhou stranu světa. Mám strach. Nedávám na sobě nic znát. Letiště bylo poloprázdné a my nevěděly kudy kam, co se kde dělá, kam máme jít. Času jsme ale měly dost a nakonec jsme si i poradily. Jako vždycky. Jen mě udivilo, že domluvit se s rakušany ( a ještě navíc na letišti) je jako fakt problém. Z nějakého důvodu bojkotují angličtinu. Ale na nás si nepřišli....Nechaly jsme si zabalit zavazadla, aby přežily cestu (za hříšných pět euro :) , prošly přes všechny check - iny a během hodinky jsme dostaly palubní lístky a už zase jenom čekaly. Poslední zoufalý telefonát domů a vypínám telefon. Abych ho za chvíli zase zapla, jestli náhodou někdo nepsal nebo tak....a nepsal. Zase ho vypnu. A zase zapnu. Poslední telefonát příteli a smsky kamarádům. A mámě, aby jí to nebylo líto. Začátek cesty byl asi ve znamení spožděni. Stejně jako autobus mělo zpoždění i letadlo. Pro silnou mlhu nad Abu Dhabi. Trochu mě to zneklidnilo. Stejně jako parta nevychovaných němců popíjejících pivo v šortkách, tílkách a žabkách. Průběžným informacím jsem houby rozuměla. Jednak je říkali čínsky, protože jsme letěli s China airlines a taky proto, že i když po čínském hlášení následovalo hlášení anglické, pořád ho hlásili číňani. Tudíž jediné co jsem rozuměla byla, mlha, zpoždění a Abu Dhabi :) Ale i tak to šlo. Vykulené z očekávání nového a neznámého jsme nastoupily do letadla a v obavách čekaly. Nebylo to žádné letadýlko, bylo to letadlo jako kráva, nicméně....sedadýlka tak akorát pro mě. Mít o pár kilo víc (nebo nedejbože být pořádný český chlap) tak se mi asi neletí moc pohodlně. Po asi dvou hodinách letu jsme dostali oběd (konečně...hlad jsem teda měla, ne že ne...). Po pravdě....nebylo to špatné. Pro mě akorát. Ale....nebylo toho věru mnoho...tipuju že chlap by snědl takovéhle obídky asi čtyři. Ale vypadat to vypadalo hezky. Ryba, rýže, ovocný salát, zeleninový salát, čokoládová pěna (ta hlavně teda... :). První věc, která mi utkvěla v paměti a které jsem si všimla už na letišti byly letušky - číňanky. V červených stejnokrojích, se stejnými účesy, vypadaly jedna jako druhá. Přesně jako na obrázku, který je na Gejše - čokoládě :). Krásné byly. Bezesporu. Třetí hodinu v letadle mi začínají otékat a dřevěnět nohy. Snažím se zabít čas střídavým sledováním filmů (kterým nerozumím protože mají čínské titulky ) a mraků. Minitelka kterou má každý před sebou se zdá být záchranou od nudy ale...nepomáhá nic. Seděly jsme u okýnka, na křídle. Slunce bylo nezvykle ostré a vytoužený spánek ne a ne přijít. Byla jsem vzhůru už déle než by bylo zdrávo ale v letadle si asi nezdřímnu. Čekám na mezipřistání v Abu Dhabi, počítám minuty, vteřiny, strašně se nudím. Do Abu Dhabi zbývají ještě asi tři hodiny ( z původních pěti). Jsem strašně zmrzlá, ničím se nemůžu zahřát, klima jede naplno....asi nám chtějí dokázat, že i v tropech umí udělat zimu :) Z nudy jsem šla prozkoumat záchod. No....nevím...bylo to řekněme stísněné a celé takové papírové. Zacvičit bych si tam nemohla :) Konečně jsme nad Abu Dhabi, pozoruju krajinu, jakou neznám...široko daleko ani kopeček, všude jsou pečlivě upravené políčka, pláně, rudohnědá země a uprostřed letoště. Po přistání se vyměnila asi polovina pasažérů. Vystoupili všichni evropani a přistoupili místo nich samí arabové. Jejich netypická kořeněná vůně prosytila rázem celé letadlo. Ženy i muži byli oblečení v tradičním arabském oděvu, ženy se zahalenými tvářemi kráčely několik kroků za svými muži. Ne že by mě to nechávalo klidnou. Po očku jsem sledovala, jestli některému nekoukají z pod turbanu drátky. Nemívám předsudky ale...tohle bylo přeci jen jiné. Ten strach už je asi v nás. S příletem do Abu Dhabi jsme vstoupili do jiného časového pásma, čas se posunul o tři hodiny dopředu a během sekundy se setmělo. Nikdy jsem neviděla tak rychlé stmívání jako tam. Přistáli jsme za denního světla a odlétali za nejtemnější tmy. Wow...Letíme na Tchajwan....

Philippine express - část první - přípravy

Tak konečně, po krátké odmlce jsem se konečně odhodlala pokračovat ve svém veledíle :) Dneska tedy o mých monstrózních přípravách na cestu na druhou stranu světa, do míst o kterých se mi dříve ani nesnilo, zato teď se mi nesní o žádných jiných, na cestu na Filipíny. Celé to začalo někdy loni kolem Vánoc, kdy mě se sestřenicí Vendou pozval bratranec Honza (její bratr toho času na pracovní stáži v Manile) na malý poznávací výlet na Filipíny. Nejdřív jsem to úplně, ale úplně zavrhla. Peníze jsem sice nějaké měla, nicméně rozhodně ne potřebné množství a mamáčovi jsem říkat nechtěla. Takže do víc než půlky ledna jsem nad nějakou cestou ani nepřemýšlela. Pak ale přišla máma. Dala mi peníze (které jsem už díkybohu vrátila i s úroky :) a řekla "jeď Haninko..uvidíš svět, zažiješ něco neskutečného...třeba už nikdy nebudeš mít šanci zažít něco podobného..jenom jeď". A tak jsem se teda rozhodla že pojedu. I když takhle trochu kostrbatě. Do plánovaného odjezdu, který byl 19.3.2008 už věru nezbývalo mnoho času. Musela jsem projít kolotočem očkování, vymyslet co všechno budu potřebovat a dokoupit co nebylo na skladě, připravit se psychicky a hlavně fyzicky...nedalo se předpokládat že by na mě někde v horách někdo čekal, popřípadě mi jakkoliv pomáhal. Musela jsem být schopná se postarat sama o sebe (což se mi asi, jako tradičně nejmladšímu členu výpravy, úplně nepodařilo, pořád se na mě muselo čekat, pořád jsem nemohla uzvednout batoh. Nikdy jsem nikde nebyla první.) Byl to prostě fičák. Mamáč mě podporovala a pomáhala jak se dalo, vařila, uklízela, přebírala za mě povinnosti, spolužačky mi kopírovaly přednášky, spolubydlící mi pomáhaly nakupovat věci na cestu (díky, díky, díky všem) a můj bývalý přítel si stále myslel, že to nezvládnu, že na to prostě nemám a že bych neměla nikam jezdit. Ale já jsem se už nedala zviklat. Už bylo pozdě. A tak jsem běhala mezi bankou a pojišťovnou a zařizovala a vyřizovala....Postupně jsem se nechávala očkovat proti žloutence, tyfu, meningokoku a tak dále. Konečná suma byla do nebe volající ale jet tam bez očkování by asi bylo o život. Vedlejší účinky - všechny běžné, které si dokážete představit, plus...příšerná bolest zubů. To jsem nepochopila jakože proč zrovna zuby, ale...bylo to tak a asi na to nikdy nezapomenu..nicméně samozřejmě pro to co mě čekalo a na co jsem se tolik těšila jsem byla schopná vydržet všechno. Jo a ještě!!! Málem bych zapoměla....vysoce halucinogenní antimalarika :) Proti malárii se totiž nedá naočkovat běžným způsobem. Jsou dva typy ochrany, i když samozřejmě malárie je mnoho typů a proti všem se chránit nedá. První je řekněme preventivní, kdy se berou antimalarika jednou za týden, vždycky ve stejnou dobu, druhý je řekněme hazardní, kdy se antimalarika berou až při případné nákaze. Já, jako starý srab jsem si vybrala prevenci a tak jsem si každý týden pěkně vyžrala noční nevolnost a halucinace. Honila mě Godzila, sežral mě obří šváb, běhaly po mě ještěrky...samé lepší..:) Vřele doporučuji :) (btw. Venda zariskovala a statečně si vybrala druhou možnost a naštěstí se teda nenakazila...nicméně já kdybych se nakazila tak jsem pravděpodobně už dlouho po smrti, protože se svou pečlivostí jsem antimalarika statečně dobírala asi měsíc a půl po návratu, takže jsem si pěkně provařila organismus úplně zbytečně. Celá já. Jak už jsem říkala, kromě očkování jsem ještě dokupovala spoustu věcí a hlavně jsem se pořád dokolečka snažila sbalit tak, aby se mi do mého baťůžku, který s sebou běžně vozím do Olomouce na tři dny nacpaný k prasknutí vešly všechny věci nutné na přežití jednoho měsíce prakticky mimo civilizaci. Napsala bych jaký má můj baťůžek objem, protože kdokoliv, kdo ho vidí mi nechce věřit, že se mi do něj opravdu vešly věci na měsíc, ale nikde to teď nemůžu najít, takže časem snad...každopádně je to jeden z těch menších :) Pro představu...níže najdete můj seznam věcí na cestu. Dokonce v pořadí v jakém jsem ho psala.. :) A příště snad konečně odletíme.... :)

• Spodní prádlo ( 3 ks )
• Ponožky ( 3 ks )
• Sandály
• Boty
  
• Trička s krátkým rukávem ( 2 + 1 )
• Tílka ( 3 )
  
• Kraťasy ( 1 + 1 )
• Tříčtvrťáky ( 1 + 1 )
• Foťák + filmy (hehehehe XDDDDDD)
• Kartáček + pasta
• Malý sprcháček
• Sportovní podprsenka ( 2 ks )
• Podprsenka
  
• Prací prášek
• Slivovice
• Vlhčené ubrousky
• Šátek
• Sluneční brýle
• Ručník
• Opalovací krémy
• Malá Nivea
• Šamponek a kondicionerek v jednom
• Nožík
• Náplasti
• Uchošťoury
• Přehoz na ramena
• Slivovice (XDDD podruhé XDD)
• Mussli tyčinky
• Doklady ( PIN!!!!!!) (XDDDD klasika)
• Příruční zavazadlo ????
• Krém
• Do letadla něco (XDD tak to nevím teda co jsem tím myslela XDD)
• Čočky + roztok, brýle + krabička na brýle
• Sluneční brýle ( taky podruhé... :)
• Antimalarika
• Oční kapky
• Tričko s dlouhým rukávem - 1
• Mikina
• Deodorant
• Kapesníky papírové
• Kapesník látkový ( člověk nikdy neví :)
• Zrcátko
• Voda - na pití ????? ( XDDDD co dodat :)
• Blok + propiska
• Jelení lůj
• Peněženka
• Toaleťák
• Kapsička na krk
• Dolary ( Eura )
• Žvýkačky........
• Sicherky
• Kolíčky na prádlo
• Nitě + jehla
• Lžička
• Manikůra
• Antimalarika
• Filmy (jakože do foťáku :)
• Gumičky, sponky
• Kapesníky
• Kapky do očí
• Hroznový cukr
• Vitamíny do vody
• Mobil
• Léky na všchno

Důležité věci jsem si prostě psala víckrát no... :) Jinak...balení bylo vtipné...samozřejmě jsem to do toho batohu nemohla nacpat že...ale...zkušeně jsem to tam naskládala, kolenem dotlačila, všchen nepotřebný vzduch vytlačila a neprodyšně uzavřela. Otevřít jsem se ho odvážila až v Manile, kde už mi bylo všechno, ale úplně všechno jedno. Jo a vlastně...musela jsem se vejít do 17 kg...jako váha batohu samozřejmě....nakonec měl něco kolem 13 kg takže výborné....aspoň něco se mi povedlo :)