Tak. Abu Dhabi byl takový řekněme předěl ve vysněném nekonečném letu. Před námi je asi 8 hodin letu do Taipeie a za námi zhruba stejná doba letu. Ne že by se to nedalo vydržet, ale únava z brzkého vstávání, nervozita z odletu a teď už i nervozita z toho co bude po přistání dělá své. Spát nemůžu, číst mě nebaví, filmům houby rozumím. Koukám se z okýnka, nemůžu uvěřit jasnosti hvězd a přemýšlím střídavě nad tím, co se asi děje doma a nad tím co mě čeká. Přemýšlím nad tím, jestli to opravdu zvládnu, zda jsem si svoji pomyslnou laťku nenastavila příliš vysoko. Přemýšlím,jestli je doma všechno v pořádku, jestli mí blízcí klidně spí, nebo se právě probouzí, jestli se jim po mě stýská stejně jako mě po nich. Dívám se do mraků a je mi najednou strašně smutno. Víc než kdy jindy si připadám sama, opuštěná. Svádím svůj vnitřní boj. Budu malá ustrašená holka, která visí nadosmrti na druhých nebo se seberu a skočím do toho rovnýma nohama, nebudu se ohlížet a prostě si to užiju? PROSTĚ SI TO UŽIJU!!!!! A tečka. Nesmím myslet na to co je doma, protože to stejně nemá smysl. Vrátit se už nemůžu a měsíc který je přede mnou by mi to těžko zpříjemnilo. Takže....po osmi hodinách kdy jsem nezamnhouřila oka a tajně setřela pár zbloudilých slz a ve kterých mi zdřevěnělo snad všechno co šlo...konečně...Good morning TaiPei..Probouzecí píseň, která mi zní v uších dodnes :) Good morning Taipei, uvítací píseň Tchaiwanu..zvláštní na tom je, že hrála v podstatě pořád, třeba když jsme přistávali v Manile :). V Taipei jsme na let do Manily, našeho cíle, čekaly 7 hodin. 7!!!!!!!! 7 nekonečných hodin. Teplota venkovního vzduchu byla přes čtyřicet stupňů, nicméně šikovní tchaiwanci asi potřebovali dokázat všem ostatním, že oni prostě UMÍ udělat zimu. Zase nemůžu usnout, protože je mi zima jako blázen... Na Tchaiwanu!!! Chápete to??? Jinak ještě...vynikající nápad udělat všem sedátkům opěrátka. Pokud jste nevyspa
ní, rozlámaní a jediná věc, ke které se upínáte je ta, že se natáhnete přes čtyři sedačky na letišti a dáte si dvacet , tak tohle vás prostě dorazí. Když zjišťuju že jediné ale opravdu jediné místo kde bych se mohla natáhnout je studená zem, mi tuhne úsměv. Normálně bych to asi neřešila, lehla a spala a bylo by mi jedno kdo a jak se na mě dívá, jenže....jenže mám ledviny na baterky, čeká mě měsíc v divočině a lékařská péče, natož nějaké antibiotika v nedohlednu. Nehledě na to, že ledviny mám načaté ještě od nočního čekání na autobus..Takže na zem si ani nesednu, natož lehnu...Asi začínám být dost protivná, už se ani nesnažím udržovat hovor případně dobrou náladu. Odpočítávám vteřiny do odletu, pozoruju lidi, už vím kde je záchod, kde mají parfémy Dolce a kde kabelky Louise Vuitton...Mám hlad, ale bageta z menzy se mi skazila když jsme byli někde nad Indií. Takže jsem navíc i hladová a žíznivá. Nehorázné letištní ceny mě odpuzují. Skrblík nejsem, ale tímhle způsobem se mi opravdu utrácet nechce a tak radši hladovím. Konečně letíme. Už jenom pár hodin a budeme s Honzou. Než odjel, ani by mě nenapadlo, že mi bude takhle chybět. Vídali jsme se málo i když bydlel v čechách, ale...najednou, když víte, že se prostě jen tak neobjeví ve dveřích...začnete ho postrádat. Vrací se mi dobrá nálada. Vyplníme nějaký vstupní dotazník a pak už jenom čekáme...konečně z letadla vidíme i něco jiného než mraky a hvězdy. Vyjasňuje se, a my pozorujeme všechny barvy moře, ostrovy, pomalu v dálce vidíme pevninu. Bylo to nekonečné. Nekonečné. Těšení se, strach, obavy. A teď je to konečně tady. Už žádné vakuum letiště, ale skutečná Asie. Tisíce kilometrů od domava, jiná kultura, jiné podnebí, jiný čas. Neskutečné se stává skutečností. Pilot hlásí teplotu vzduchu 32 stupňů, ale podle mě muselo být tak 70 :). Když jsme vystupovali z letadla, dýchnul na nás neuvěřitelně horký, těžký a vlhký vzduch. Z dálky slyšíme hluk a ruch města. Okamžitě sundávám veškeré oblečení které můžu. Během pěti minut, kdy procházíme pasovou kontrolou jsem spocená jako kdybych se právě osprchovala. Klima sice jede, ale nevím kde :). Přesně tohle jsou Filipíny. Chvíle strachu, kdy čekám na to, zda spolu se mnou přiletěl i můj batoh...Uf..mám ho..a rychle běžím kalhoty a mikinu vyměnit za kraťasy a tričko. Davy lidí, které byly všude kolem když jsem vcházela na toaletu se převléknout se jakoby vypařily, najednou nikde nikdo...V hlavě mi blikají tisíce otazníků...kde jsou všichni jako??kam zmizeli????...no..prostě Filipíny...nikdy se nepřestanete divit.. :) Po chvíli hledání jsme našly ten správný východ z letiště, kde nás čekal Honza...Vysoký, opálený, šťastný....Prý už byl lehce nervózní, když už všichni vyšli a my pořád nikde...ale..hlavně že jsme zase spolu. Konečně.....Good evening Manila.....Jdeme chytit taxík a jedem....do neznáma :) (to be continued...tohle ještě není konec dne, ale musím se jít balit do školy...jo a na obrázku je vyfocené předměstí Manily z letadla.. :)
ní, rozlámaní a jediná věc, ke které se upínáte je ta, že se natáhnete přes čtyři sedačky na letišti a dáte si dvacet , tak tohle vás prostě dorazí. Když zjišťuju že jediné ale opravdu jediné místo kde bych se mohla natáhnout je studená zem, mi tuhne úsměv. Normálně bych to asi neřešila, lehla a spala a bylo by mi jedno kdo a jak se na mě dívá, jenže....jenže mám ledviny na baterky, čeká mě měsíc v divočině a lékařská péče, natož nějaké antibiotika v nedohlednu. Nehledě na to, že ledviny mám načaté ještě od nočního čekání na autobus..Takže na zem si ani nesednu, natož lehnu...Asi začínám být dost protivná, už se ani nesnažím udržovat hovor případně dobrou náladu. Odpočítávám vteřiny do odletu, pozoruju lidi, už vím kde je záchod, kde mají parfémy Dolce a kde kabelky Louise Vuitton...Mám hlad, ale bageta z menzy se mi skazila když jsme byli někde nad Indií. Takže jsem navíc i hladová a žíznivá. Nehorázné letištní ceny mě odpuzují. Skrblík nejsem, ale tímhle způsobem se mi opravdu utrácet nechce a tak radši hladovím. Konečně letíme. Už jenom pár hodin a budeme s Honzou. Než odjel, ani by mě nenapadlo, že mi bude takhle chybět. Vídali jsme se málo i když bydlel v čechách, ale...najednou, když víte, že se prostě jen tak neobjeví ve dveřích...začnete ho postrádat. Vrací se mi dobrá nálada. Vyplníme nějaký vstupní dotazník a pak už jenom čekáme...konečně z letadla vidíme i něco jiného než mraky a hvězdy. Vyjasňuje se, a my pozorujeme všechny barvy moře, ostrovy, pomalu v dálce vidíme pevninu. Bylo to nekonečné. Nekonečné. Těšení se, strach, obavy. A teď je to konečně tady. Už žádné vakuum letiště, ale skutečná Asie. Tisíce kilometrů od domava, jiná kultura, jiné podnebí, jiný čas. Neskutečné se stává skutečností. Pilot hlásí teplotu vzduchu 32 stupňů, ale podle mě muselo být tak 70 :). Když jsme vystupovali z letadla, dýchnul na nás neuvěřitelně horký, těžký a vlhký vzduch. Z dálky slyšíme hluk a ruch města. Okamžitě sundávám veškeré oblečení které můžu. Během pěti minut, kdy procházíme pasovou kontrolou jsem spocená jako kdybych se právě osprchovala. Klima sice jede, ale nevím kde :). Přesně tohle jsou Filipíny. Chvíle strachu, kdy čekám na to, zda spolu se mnou přiletěl i můj batoh...Uf..mám ho..a rychle běžím kalhoty a mikinu vyměnit za kraťasy a tričko. Davy lidí, které byly všude kolem když jsem vcházela na toaletu se převléknout se jakoby vypařily, najednou nikde nikdo...V hlavě mi blikají tisíce otazníků...kde jsou všichni jako??kam zmizeli????...no..prostě Filipíny...nikdy se nepřestanete divit.. :) Po chvíli hledání jsme našly ten správný východ z letiště, kde nás čekal Honza...Vysoký, opálený, šťastný....Prý už byl lehce nervózní, když už všichni vyšli a my pořád nikde...ale..hlavně že jsme zase spolu. Konečně.....Good evening Manila.....Jdeme chytit taxík a jedem....do neznáma :) (to be continued...tohle ještě není konec dne, ale musím se jít balit do školy...jo a na obrázku je vyfocené předměstí Manily z letadla.. :)
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat