Philippine Express - den čtvrtý ( part 1 ) - 22.3.08 - sobota - Banaue Rice terraces

Ještě než jsme odjeli, nakoupili jsme pár věcí jako třeba repelenty a tak ale hlavně...vylezli jsme na střechu mrakodrapu kouknout se na Manilu...V srdci města jsme pozorovali život Manily, troubení aut, přebíhání přes silnice, postávající skupinky lidí, ale to nebylo všechno, co jsem viděla. Viděla jsem nádherný bazén patřící k domu, na jehož střeše jsme byli a taky jsem za tím bazénem viděla velkou betonovou zeď a za ní jiné "domy". Nebyly to ani tak domy jako spíš krabice, střechu to nemělo a tak jsme měli přímý výhled. Některé "byty" měly místo střechy igelitovou plachtu, některé nic. A oni tam žili. Jako by se nic nedělo. Máma vařila a táta spal. Neumím to ani popsat. Dva světy oddělené zdí. Střet bohatství a chudoby. Nikdo nic neřešil, prostě všichni žili vedle sebe. Nevidět to, neuvěřím...
Jinak na večer jsme se odebrali na autobus do Banaue, cesta trvala kolem 6-7 hodin. Ale...mrzí mě, že jsem si ten stroj nevyfotila...nechápu že to jelo...staré Karosy ze 60 let, které přepravujou lidi když je výluka vlaku jsou proti tomu air force one. Polstrování na sedačkách (jestli tam vůbec kdy bylo) tam už prostě nebylo, nebo aspoň jsem ho nezaznamenala. Bylo to jako malé dřevěné vězení. Nastavit to nijak nešlo, to jsem vzdala hned na začátku, většinou se dá třeba oddělat takové to opěrátko směrem do uličky, nebo tamtudy aspoň prostrčit nohy...ale nééé na filipínách to nejde, protože to je jako dřevěná deska, takže máte problém se tam jenom posadit...XDDD ale zase to nebylo drahé, takže co :) . Jo a další skvělá věc :) on ten autobus byl totiž klimatizovaný...nechtělo se mi tomu nejdřív věřit, ale byl :) což se nakonec ukázalo jako největší komplikace, protože oni jakoby nám chtěli dokázat, že i přesto, že je venku plus padesát, oni to dokážou stáhnout na nulu :) bezvadné to bylo. Takže jsme celou noc jednak klepali kosu a pak jsme samozřejmě oka nezamhouřili (minimálně já) protože řidič byl nějaký McGyver nebo co...sem tam prostě zastavil, otevřel motor (asi) chvíli do toho koukal, něco tam pošteloval a jelo se dál. Přičemž když říkám jelo se dál myslím tím, že zařadil tak dvojku a takovou dobrou osmdesátkou jel jako blesk. Což by nebylo nejhorší kdybychom nejeli serpentynami v horách po cestách prašných. Už jsem se loučila se životem, protože při pohledu z okýnka na strmé srázy, od kterých kola autobusu dělilo asi pět centimetrů mě políval studený pot. Každá zastávka byla vysvobozením, avšak běda těm, kteří se odvážili navštívít toaletu. Z venku to vypadalo jako takové ty toalety u D1 :) prostě odrbaný malý domek. Rozdíl byl ale vevnitř. Je fakt, že záchod jsem nečekala. Ale v takový ten turecký jsem minimálně doufala...ale ani to nebylo ono...Prostě když si představíte malou temnou místnost, v rohu místnosti díru vedoucí někam ven a kbelík s vodou....tak to je přesně ono. Rozhodla jsem se že to ještě vydržím. :)

Philippine Express - den třetí - 21.3.2008 - pátek večer - Nejzásadnější setkání

Tenhle příspěvek bude krátký. Krátký ale zásadní. Bude o setkání, které mi asi změnilo život. Joana.... Honzova přítelkyně. Droboučká dívka, 27 let, vypadá ale tak na 15...působí křehce, přesto jakoby všem dodávala odvahu. Jela s námi na rice terraces a celá tahle cesta díky ní pro mě dostala úplně jiný význam. Ukázala mi, i když nevědomky, jací jsou Filipínci, ukázala mi, jak mocný může být úsměv a co všechno lze dosáhnout pokud jste na ostatní příjemní. Každé její slovo působilo opravdově. Jsme zvyklí hledat skryté významy, učíme se napadat názory ostatních, málokomu věříme to, co říká. Necháváme si otevřená zadní vrátka. Ona je ale jiná. Je čistá, že se tomu ani se nechce věřit, na každém viděla jenom to dobré, špatné ignorovala a pořád se usmívala. V našem - západním - světě by asi byla ztracená. Západní lidé by ji nepochopili a ona by nepochopila je..ale...chybí mi. Velmi.

Philippine Express - den třetí - 21.3.2008 - pátek - Crucifiction

Takže :) přestože je páteční noc a já jsem v lehce omámeném stavu, rozhodla jsem se, že o křižování musím napsat dnes. Odpusťte prosím případné překlepy a bláboly, až budu moct, tak to opravím..:) Velikonoce sice nemají stabilní datum, ale právě dnes je "výročí" křižování, kterého jsem se loni zúčastnila. Jako divák samozřejmě. Ani bych to asi nevěděla, ale tenhle článek mě prostě praštil do očí: http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/166174-utrpeni-krista-napodobovaly-na-filipinach-desitky-lidi.html ....a mimochodem..kdybyste se na to dívali, tak ten člověk, co tam mluví o tom, jak se mu zvedla životní úroveň potom co se začal nechávat ukřižovat je přesně ten, kterého tam křižovali loni, a jen tak pro informaci...tenhle člověk se nechává křižovat pravidelně už několik desítek let. Loni to myslím bylo po třicáte první, takže letos asi po třicáté druhé....jako je to zvláštní, v mnohých to vyvolává odpor, neslučují to s vírou, jiným se to líbí. Je to věc názoru. Osobně si myslím, že takováhle "oslava" velikonoc už moc společného s vírou nemá. A to neříkám proto, že by mě to nějak pobuřovalo, většinou pokud někdo neškodí jiným si říkám ať si dělá co chce. Říkám to proto, že jsem viděla jak to vypadá. San Fernando, ve kterém se tohleto odehrává je průměrná filipínská vesnice, celý rok na ní není nic moc zajímavého, ale najednou, když přijdou Velikonoce, všichni turisti, kteří jsou v té době na Filipínách se tam sjedou ať jsou kde jsou, bohatší Filipínci, ortodoxní křesťané rovněž. Pro takového vesničana se najednou otevřou dveře ke snadnému výdělku, které určitě nenechají nevyužité. Někomu to může připadat surové (a potom, co jsem viděla v žádném případě neříkám že není) ale řekla bych, že pro ně už je to taková tradice, jako u nás třeba pomlázka. Taky nikdo přesně neví ten prvotní důvod proč kluci na velikonoční pondělí seřežou holky a ještě za to dostanou odměnu. Filipínec vám taky nepoví proč slaví velikonoce tím se nechá přibít na kříž. Tak to prostě je. Dělá to dobrovolně, připravuje se na to celý rok, je to jeho tradice, tak proč mu to brát. Celkově je celá tato slavnost podle mě koncipovaná pro turisty. Krvavá show. San Fernando leží asi hodinu cesty autem od Manily v provincii Panpanga. Vypravili jsme se hned brzy ráno, kolem sedmé, abychom se alespoň z části vyhli zácpám na cestách a hlavně aby nám nic neuteklo. Lehce jsem nadhodila problematiku snídaně, ale nikdo se mnou o tom nemínil diskutovat, tak jsem v duchu děkovala mamince za zásoby mussli tyčinek :). Nakonec jsme jeli s Honzovými kamarády - Alpem (který byl Turek) a Ronou ( která byla Filipínka). Alpa mi bylo trochu líto, protože si myslel, že s Ronou chodí, nicméně Rona jeho názor nesdílela a totálně ho ignorovala. Nicméně oba byli příjemní a roztomile posedlí dezinfekcí. Dezinfekce je jeden z nejběžnějších výrobků, který můžete sehnat na Filipínách. Když nikde není žádný obchod, tak je tam vždycky aspoň nějaký domácký krámek s balenou vodou a dezinfekcí. A tihle dva se dezinfikovali pořád. Zaplatili, dezinfikovali, otevřeli dveře, dezinfikovali.....pořád prostě :). No to je jedno....asi po hodině cesty "poměrně" řídkého provozu jsme dojeli do San Fernanda, zřejmě jako první diváci :) chvíli jsme bloudili a hledali to konkrétní místo, kde měla krucifikce probíhat. Nakonec jsme ho našli a vypadalo to...na první pohled vtipně, asi jako fotbalové hřiště uprostřed pole někde na Hané a na jednom konci hřiště uměle udělaný kopeček, na kterém se hrozivě tyčily tři obrovské kříže. Všude absolutní rovina, sem tam nějaký keřík a jediné o co vám oko uprostřed té roviny zavadilo byl kopeček a na něm tři kříže. Mrazí mě z toho ještě dnes. Přijeli jsme brzy a tak tam bylo téměř absolutní ticho. Ticho a tři kříže. Opravdu mi nebylo do zpěvu. Auto jsme zaparkovali kousek dál a šli na snídani (konečně!!!!! já jsem tam prostě byla asi pořád hladová nebo co :). Moje první snídaně v Mekáči! Wow!!!Docela jsem se těšila na něco, co konečně nebude z moře...Nicméně asi jsem se přetěšila, protože. flipínský Mekáč je tak trochu jiný Mekáč. Značka stejná, název stejný, obsah bohužel jiný, objem poloviční :) No fakt...když se nebudeme bavit o chuti, která byla taková nic moc, tak ten objem..to jsem koukala...porce byly tak o třetinu menší než u nás. Ne že by mě to nepřekvapilo.... :)Ale tak...hlavně že jsem se konečně najedla, hned jsem byla klidnější :). Už z okýnka Mekáče jsme viděli první flagelanty - muže svlečené do půl těla s kápí přes hlavu, kteří sami sebe bičovali bičíky z bambusových tyčinek. Někteří už takhle z rána vypadali lehce podnapile, a taky že byli...ono se to asi moc neví, ale tihleti flagelanti si alkoholem zvyšují tlak krve, aby celá "show" byla víc krvavá a efektivní. A možná taky aby se omámili aby to tak nebolelo, ale to je moje doměnka jenom...Já bych si teda taky dala na jejich místě..minimálně na kuráž. Flagelanti procházeli městem v podstatě celé dopoledne, buď samostatně nebo ve skupinách. Podstatné bylo, že prakticky každý,(člověk, auto...) kolem kterého procházeli dostal krvavou spršku. Což nebylo až tak příjemné...hlavně proto, že oblečení jsme celkově neměli mnoho a to co jsme měli na sobě na křižování bylo na odpis rovnou...sice jsem se snažila se jim vyhýbat, ale oni se vždycky někde neočekávaně vyrojili a už to bylo...nešlo se jim vyhnout. Vesničani většinou vysedávali nebo postávali před svými domy, které velmi výrazně připomínaly chatrče. Majetnější měli "střechu" z nějakého pevnějšího materiálu, ti méně majetní měli místo střechy jenom nějakou plachtu nebo igelit...a očividně se tím nijak nevzrušovali. Pomalu jsme se přesunuli na onu pláň na které to mělo celé proběhnout. Na pláň na které mě ráno děsilo ticho se teď pomalu scházeli lidé a začali se shromažďovat před kopečkem s kříži, aby měli co nejlepší výhled. Do začátku celé akce však zbývaly ještě tři hodiny a nám se tam nechtělo jen tak stát a tak jsme šli omrknout stánky, které se tam zničehonic zázračně vyrojily. Horko začínalo být čím dál tím víc nesnesitelnější, vítr jakoby neexistoval, stromy poskytující stín tam nebyly a vzduch byl prosáknutý pachem krve. Konečně mi došlo, proč s sebou všichni ostatní mají ty deštníky...chytře si s nimi vytvářeli stín...na to jsem teda nemyslela..Já měla na hlavě akorát bílý šátek, protože mám tmavé vlasy a tak mi do nich sluníčko většinou praží ještě dvakrát tolik. Venda na to zapoměla a tak si koupila apartní skládací slamáček...co ti lidi nevymyslí...skládací slamák :) to je nápad jak do Receptáře, to by ani Přemka nenapadlo...:) Překvapilo mě, jak se z prázdné pláně najednou stalo mraveniště lidí. Kromě lidí a aut se tam vyrojilo i neskutečně moc motorek. Připadalo mi to jako v americkém filmu a motorkářích, něco jako rychle a zběsile po filipínsku. Kluci na motorkách se tam předháněli a předváděli, frajeřili...no..motorka je možná silné slovo, vypadalo to jako po domácku udělaný "pincek" (tak se tomu říká u nás, jaký je správný název netuším). A vzhledem k tomu, že o nějakém asfaltu tamní silnice ani neslyšely byl to fakt mazec. Horko, dusno, výfukové plyny z motorek, zvedající se prach z cest, do toho z repráků předčítání z Bible, pitomé písničky zmrzlinářů, každá jiná samozřejmě a tůrování motorek. Já samozřejmě navíc hlad a žízeň XDD. Flagelanti pomalu začali přicházet ke křížům u kterých se poklonili a zase odešli. Záda měli už kompletně krvavá a sedřená, kalhoty celé od krve a mnozí už ho teda měli jako z praku, na tom sluci navíc...není se čemu divit. Tak jsme se pomalu začali taky odebírat ke kopečku, abychom viděli aspoň něco, když v tom...se mi zatočila hlava, stihla jsem už jenom všem oznámit že asi za chvilku omdlím a už mám temno :) Svalila jsem se jako hruška a probrala mě až pěkně ledová sprška...veršuju neúmyslně :) Chvíli jsem se vzpamatovávala sedíce na nějaké cizí motorce, hlava mě rozbolela jako blázen a tak jsem si chvíli pobyla ve zdravotnickém stanu. Na podobné frajery jako jsem byla já tam očividně byli připravení. Lehátka pěkně, voda a za chvíli to bylo jakž takž oukej :) Co jsem ale stihle ze zdravotnického stanu odpozorovat bylo "zabezpečení" celé akce. San Fernando bylo jediné místo, kde jsem za celý měsíc viděla policistu nebo vojáka. Jinde asi nefungovali..byli navlečení v neskutečných uniformách..já omdlívala horkem v kraťasech a tílku a oni měli uniformy jako klasická zásahová jednotka a ještě přilby navrch. A kromě toho teda...samopaly...to mě vcelku vyděsilo, protože taková stovka aspoň jich tam mohla být...a každý měl přes rameno samopal...nebylo to nejpříjemnější..opravdu..To moje omdlívací extempore nám ale nakonec bylo vlastně ku prospěchu. Díky tomu se nám podařilo sehnat VIP místa na nadstřešeném vyvýšeném podiu s židličkami těsně u kopečku s křížema. Mezi naším podiem a ostatními diváky byla udělaná ulička, kterou procházeli flagelanti ke křížům a zase se ukláněli. Někteří dokonce nesli další kříže a my jsme to nakonec celé měli tak nějak z první ruky. Lidí bylo tolik, že jinak bychom asi nic moc neviděli. Vtipné bylo, jak si obecenstvo vytvářelo stín. Když vylezlo sluníčko, někdo zavelel a na jeho povel všichni roztáhli deštníky a vytvořili si tak takový společný přístřešek, když sluníčko zalezlo, ten samý člověk vydal opačný povel a všichni zase deštníky stáhli. A tak se to opakovalo pořád dokolečka. Uličkou, kterou nejdříve procházeli flagelanti, začali projíždět na koních i muži v převlecích za vojáky a za nimi pak tři muži, kteří měli být ukřižováni. Došlo mi, že asi nepůjde jenom o samotné křižování, ale že se pravděpodobně budou sehrávat i výjevy z Bible, nicméně nastaly nějaké technické potíže, respektive nefungoval mikrofon a tak teda všichni herci, kteří dávno zaujali svá místa tam jen tak postávali a čekali co se bude dít. Výjevy z Bible teda nakonec byly, ale bez mikrofonu..ne že by mi to nějak víc vadilo, stejně bych jim toho asi moc nerozuměla :) Nakonec se ale vztyčené kříže začaly spouštět k zemi a jak se spouštěly tak obecenstvo pomalu utichalo až utichlo úplně, nastalo absolutní hrobové ticho. Všichni čekali. Tři vyvolení muži si lehli na kříže, první dva "jenom" přivázali -stejně jako v Bibli a třetího se chystali ukřižovat. Ticho by se dalo krájet. Každý chtěl slyšet, zda ten muž bude křičet, nebo ne, všichni jakoby lačnili po krvi. Nakonec mu zabodli hřeby do středu dlaní ( naštěstí ne do zápěstí jako Ježíšovi, to by taky nemusel přežit že..) a vztyčili ho na kříži. A teď přišlo druhé dějství biblického divadla...Ten chlap tam visel a křičel a pod ním hráli herci..krev mu zkapávala na zem a herci pořád hráli. Nebylo mi z toho úplně nejlíp..vlastně mi bylo zase na omdlení..seděla jsem pro jistotu na zemi, abych si kdyžtak nenatloukla jako předtím..:) ale naštěstí jsem to už ustála..Vcelku dost mě překvapilo, že jakmile pána ukřižovali, veškeré obecenstvo se začalo rozcházet..ale jakože vcelku dost rychle a nepomohly ani výzvy ať lidé neodcházejí, že se budou křožovat ještě další lidé...Diváci jakoby už viděli všechno co vidět chtěli a teď už jenom pospíchali aby se vyhli zácpě. Což nám došlo až trochu později...ještě jsme viděli jak pána sundávají z kříže a odnáši ho do zdravotnického stanu (jo ten znám :) a pak jsme teda taky chtěli rychle odjet..ale...to už asi ani nemělo cenu...Vojáci a policisté jakoby se vypařily, všechny cesty ze San Fernanda byly naprosto neprodyšně ucpané. Pořád jsme tak nějak poposkakovali, takže klima rozjet nešla, a já jsem se smažila ve vlastním potu, když se nám konečně podařilo dostat na dálnici (která byla mimochodem osmi proudová, což jsem taky viděla prvně :) stavili jsme se na něco mezi obědem a večeří ( hehe bylo mi tak blbě, že jsem ani neměla hlad :). Dala jsem si zeleninový závitek, po kterém se mi samozřejmě udělalo ještě hůř, takže jsem radši nic dalšího neriskovala a byla jsem ráda, že jsem dojela do Manily bez ztráty kytičky :) Tak...a příště se můžete těšit na cestu do Banaue - Rice terraces :) Enjoy your time...;)

Philippine Express - den druhý (part 3) - 20.3.2008 - čtvrtek

Po krátké (nedobrovolné) odmlce způsobené zcela zbytečnou přípravou na další pitomou zkoušku jsem zase zpět se svým vyprávěním a doufám, že to konečně začne trochu odsýpat...:) takže dneska tedy o mém prvním seznámení se s Manilou....První bod na našem potencionálním seznamu byla návštěva u Honzy na bytě, kde jsme mu hlavně předaly všechny pozdravy z domova (včetně klasické slivovice přepravené v petflašce, rozmašírovaného velikonočního zajíce a podezřele tvrdého biskupského chlebíčku) a taky na oslavu našeho shledání a šťastného příletu snědli Studentskou pečeť, která se sice vlivem neskutečně dusného počasí roztekla v neidentifikovatelnou hmotu...ale co...pořád to byla Studentská pečeť ;). Potom jsme rychle vybrali peníze (chvilka napětí, v těch jejich bankomatech aby se čert vyznal, nebylo by to poprvé co bych stála nešťastná před bankomatem a zoufale ho prosila ať mi vrátí moji kartu...:), skočili na taxík a vyrazili do Malate, čtvrti, která je řekněme atraktivní pro turisty, na pořádnou večeři. Přeprava klimatiovanými taxíky byla většinou výborná, ale když jsem vystoupila, ať to bylo v kteroukoliv denní či noční hodinu, jako bych dostala facku od těžkého, všemi pachy nasátého, dusného, horkého vzduchu. Na začátku mi připadalo, že se potím asi i z vlasů....ale časem se tělo samo přizpůsobí a zvykne si, nicméně...prvních pár dní bylo fakt vtipných (viz. později historka jak jsem omdlela na Crucifiction :). Malate, byla jedna z bohatších částí Manily, která byla z části i u moře, bylo tam spousta stánků s různými (velmi, velmi předraženými) suvenýry a tak podobně. Naším cílem ale byl přístav a hlavně jídlo. Nikdy mě nepřestal udivovat ten neskutečný cvrkot Manily, nikdy neustávající hluk, všudypřítomné troubení aut a smích lidí. Na ulici i přesto, že už bylo dávno po večerníčku bylo spousta dětí, probíhaly mezi taxíky a auty, hrály si na chodnících, pospávaly po lavičkách. A vlastně nejenom děti, ale tak nějak všichni....V Manile se asi netráví večery u televize..lidi se scházejí venku a povídají si, když už jsou unavení a nechce se jim ještě domů tak si sednou, případně lehnou třeba na chodník, nebo na lavičku a nic neřeší (a to nejenom v Manile...toho jsem si všimla i různě na vesnicích..když je Filipínec unavený, prostě si lehne, jedno kde, na chvíli si zdřímne a pak jde prostě dál. No stress.. :). Jinak je ale Manila plná odpadků..popravdě...za celou noc, co jsme se procházeli Manilou jsem viděla dva odpadkové koše. DVA!!!!! A to jsem se rozhlížela na všechny strany. Při procházce přístavem - portwalk - jsme zkoušeli různé filipínské specialitky, sice jen tak zlehka, aby nám nebylo špatně hned první den ale stejně...nejvíc mě zaujal Balut, tradiční filipínská chuťovka - 21 dní starý kachní zárodek, uvařený (zřejmě, nejsem si úplně jistá), jí se se solí a je to prý strašně zdravé na klouby...ale...to nešlo prostě...dělalo mi špatně jenom se na to podívat, natož to sníst ještě..a navíc...ono už to mělo zobáček a očičko vyvinuté...ale..jedli to tam všichni..i nádherné křehké filipínky (které už se mi po tom co snědly malé kachňátko se zobáčkem a očičky zas tak krásné nezdály... :). Já jsem si vybrala kokos (protože co voní po kokosu úplně zbožňuju) a polonahý, starší pán se třemi zuby a mačetou mi ho naporcoval a potom, což jsem teda nečekala všechno co šlo (takže dužinu kokosu a kokosové mlíko, nebo co to mělo být) nandal do normálního igelitového pytlíku a zauzloval. Jako...vypadalo to dost divně a navíc jsem netušila co s tím jako mám dělat, ale potom jsem po vzoru ostatních ukousla pytlíku spodní rožek (jakýkoliv pokus o hygienu jsem vzdala už dávno a doufala jsem že tomu po čertech drahému očkování můžu věřit) a zkusila jak teda chutná pravý kokos. A ani to nechtějte vědět...bylo to teplé a trochu mě natáhlo...ale..byl to kokos no ne? ;) Další hodinu, co jsme šli přístavem jsem absolvovala s kokosem v pytlíku, protože nikde nebyl odpadkový koš. Byly tam miliony romanticky osvětlených a neprodyšně obsazených laviček ale odpadkový koš nikde. Nakonec už jsme se rozhodli, že dál nepůjdeme a zaparkovali jsme v japonské restauraci. Absolutně jsem netušila co mají na jídelním lístku..všechno to byly nějaké plody moře, ale jaké...to jsem fakt nevěděla, takže nezbylo než jít na slepo...:) Dodnes nevím co to bylo ale ušlo to...řízek od mámy bych možná uvítala víc ale :) jiný kraj jiný mrav...nehledě na to že uvnitř v restauraci byla zase pěkná kosa..Cestou "domů" jsem definitivně pochopila, že minimálně v Manile opravdu svetřík, který jsem si s sebou pro jistotu celý večer nesla, kdyby náhodou v noci byla zima, potřebovat nebudu a taky jsem pochopila, že grilované olihně - pusit - další filipínská pouliční specialitka - fakt příště chutnat nemusím :). No a abych nezapoměla..jen tak náááhodou jsem koumala jak drahý mají na Filipínách alkohol a k mému překvapení byl neskutešně levný..v přepočtu to vycházelo tak na 40 korun za litr čehokoliv...wow!!!říkala jsem si, že když bude nejhůř, můžu se minimálně opít za velmi slušné peníze :) Když jsme se vrátili na byt, tak jsem se zase snažila přijít na fígl s teplou vodou, ale zjistila jsem že musím asi být úplně blbá a smířila jsem se se studenou..noc byla dost divoká, hlavně proto, že jsem si musela šlehnout další dávku malarik, což bylo příčinou mých nočních můr a taky jsem se na záchodě potkala s deseticentimetrovým švábem, který mě dost vyděsil, takže půlku noci jsem měla noční můry a půlku noci jsem se bála, že si pro mě ten cocroach přijde a odnese mě do svého hnízda, za dalšími obřímy šváby a já už se nikdy nedostanu domů, takže jsem oka nezamhouřila a byla jsem v absolutním střehu, kdyby náhodou něco..ale naštěstí nepřišel :) Tak... :) to byl můj druhý den na cestách a příště (doufám že brzy) se můžete těšit na Crucifiction v San Fernandu...:) (jinak na fotkách můžete vidět jak vypadá Manila - Makati z mrakodrapu, kde bydlel Honza, zkusím pohledat další fotky, a až je najdu určitě je přidám..;) enjoy your time...

Philippine Express - den druhý (part 2) - 20.3.2008 - čtvrtek

Po příletu jsme chytli jednoho z tisíců taxíků, které stály připravené na letišti. Jako děvče z "vesnice", nebo teda spíš malého města jsem byla zaskočená neskutečným provozem, který ale ve skutečnosti (jak jsem zjistila později) nebyl na tamní poměry až tak hustý, protože se blížily Velikonoce a všichni Filipínci byli někde zalezlí a slavili...Nicméně...oslabený provoz v Manile vypadal zhruba jako dopravní špička v pátek ve tři v Praze, takže....jsem se hodně divila.. :) Totální zimu z letadla vystřídalo neskutečné horko a dusno, slunce pražící do špinavých ulic mě rozežíralo a podivnému pachu vzduchu se nedalo vyhnout. K základní výbavě všech taxíků patřila samozřejmě klima...je jedno že to nemělo světla, SPZ, stěrače, airbagy.......pro Filipínce, a obzvlášť v Manile je důležitý "aircon" and "claxon". Troubení aut je naprosto běžný zvuk....vlastně občas není slyšet nic jiného, propadám atmosféře...prvních deset minut jízdy (než jsme se vůbec dostali z megamonstrézního letiště) si užívám, rozhlížím se a jsem fascinována tamní dopravou...autobusy vypadají jako naše staré české karosy, ale tak z padesátých let, jenom barevně pomalované a polorozpadlé. Zastávky neexistují, autobusy stejně jako taxíky zastavují na mávnutí rukou. Po chvíli jsem odpozorovala, že jak řidiči autobusů, ale i taxíků a hlavně jeepney jsou vycvičení na nepatrný pohyb ruky potencionálního zákazníka. Garantuju Vám, že v Evropě by si toho nevšimnul nikdo...v Manile stačí zvednutí jednoho prstu na ruce, kterou si upravujete kapsu na kalhotech....holt jiný kraj, jiný mrav :) Konkurenční boj je velký, stejně jako Manila sama..... Z letiště jsme měli namířeno do Makati, což je jedna z těch lepších částí Manily, zhruba ve středu města. Tudíž jeepney bychom se tam dopravovali horko těžko. Jeepney si totiž jezdí jak chce, kam chce a kdy chce. Jízda v jeepney záleží většinou na domluvě s řidičem...a když řidič v půlce trasy změní názor, tak jste prostě v pytli. A to jsme teda nechtěli. Přemýšlela jsem nad tím, proč se tady zásadně jezdí se zavřenými okýnky a kompletně uzamčeným autem. Popravdě...moc příjemné mi to nebylo, ale vysvětlení přišlo záhy. Podivný řidič nás opravdu nechtěl unést a žádat pak po našich rodinách výkupné, nýbrž pouze chránil své zákazníky. Zní to pravda divně, ale jakmile jsme vjeli hlouběji do města a uvízli v neskutečné zácpě, odnikud se vyrojilo dítě, byl to chlapec, měl na sobě roztrhané tričko a zbytek nějakých kalhot, byl bosý a stoupnul si vedle mě. Fyzicky nás dělilo pouze okýnko dveří od taxíku. Stál tam a díval se na mě ze vzdálenosti asi deseti centimetrů a měl ty nejsmutnější oči, jaké jsem kdy viděla a od kterých jsem se nemohla odtrhnout. Mráz mi běhal po zádech a přála jsem si abychom už konečně jeli....Za chvíli přišla dívka kojící dítě a stoupla si vedle chlapce. Dodnes to nechápu. To děvče vypadalo tak na dvanáct let, chlapec tak na sedm....stáli tam tři děti s tolik smutným pohledem, že se mi svíraly všechny vnitřnosti v těle. Ale jen do té doby, než začali zkoušet otevřít dveře od taxíku, než začali klepat na okýnka a než se začali velmi nevybíravým způsobem dožadovat peněz....Nevěděla jsem co si mám myslet a nevím to ani teď....byly to děti nebo jen byly součástí nějaké organizace...těžko říct ale faktem je, že takovýchto "dětí" je plná Manila...jakmile jsme přibrzdili, nebo zastavili, hned byly všude kolem...chtěly peníze, jídlo cokoliv....Bylo mi jich neskutečně líto...ale na druhou stranu..nechat se takovýmhle způsobem vydírat? No nevím...Samaritánské sklony jsem odsunula a zakázala jsem si, a to na celou dobu na Filipínách dávat někomu peníze jenom tak...na to opravdu nemám...to by taky mohlo dopadnout tak, že podám prst a oni mi sežerou celou ruku, nehledě na to, že Manila je obrovská a pouliční kriminalita ještě větší, takže se určitě najde příležitost jak mě nepozorovaně okrást... :) Ale....popravdě..zase tak tvrdá jsem nebyla..alespoň ne ke všem... Jako tři evropani, z nichž jeden má téměř dva metry nás opravdu nešlo přehlédnout. Lidé se zastavovali, smáli se na nás, ukazovali prstem, děti se k nám sbíhaly a chtěly se dotknout naší světlé kůže. Jenom cestou z taxíku na privát jsem rozdala dva balíčky višňových HubbaBubba....jako lusknutím prstu se ve smutných očích manilských dětí rozžehnuly ohníčky radosti...a co teprve ty bubliny které z toho šly udělat!!! Měla jsem radost, že oni měli radost, ale srdce se mi svíralo úzkostí....Tohle byly jiné děti.. nechtěly peníze, chtěly si mě jenom prohlídnout, dotýkaly se mých vlasů, které v té době byly ještě jakž takž učesané a o několik odstínů světlejší než jejich , hrubýma špinavýma ručkama se dotýkaly mé tváře, která v té době byla ještě bledá...nemohla jsem se od nich odtrhnout, síla toho okamžiku je nepopsatelná...Člověk asi musí být hodně tvrdý, aby tohle zvládnul, aniž by ho to poznamenalo.....A mě to poznamenalo...velmi...tohle je asi jedna z věcí, která mě táhne zpět..Ta čistá radost z maličkosti, ta vděčnost za nic, to, co třeba v Čechách těžko zažijete...Snažila jsem se vybalancovat teplotní šok z taxíku (kde mohlo být tak kolem nuly:) a okolního prostředí (kde mohlo být tak silně přes čtyřicet:), lehkou dehydrataci a silné emoce...Konečně jsme se i s bágly dostali k domu, kde jsme měli domluvený pokoj, dům vypadal že se brzo rozpadne, spodní patra ani neměla okna, (zato měla mříže :) nicméně...u vchodu stál uniformovaný hlídač - jsme přeci v Makati :) (začínám nabývat dojmu, že v Manile je všechno naruby a ještě vzhůru nohama k tomu :) Náš pokoj byl samozřejmě až v posledním patře (klasika...člověk je unavený už tak a aby toho nebylo málo musí se ještě šplhat do šestého patra pěšky...to je prostě rockenroll :) Pokoj jsme měli pronajatý od Armely, údajně malířky, každopádně však zaryté komunistky :) až na ty politické názory byla moc milá...ovšem....zařízení bytu si ani neumíte představit...kdyby mi to nebylo hloupé asi bych to vyfotila, ale slušné vychování mi to nedovolilo. Později jsem zjistila, že takto vypadá typická lepší filipínska domácnost..prostě...každý pes, jiná ves, ovšem stylizované to bylo jako domeček pro barbínky..bílé kanapátka s růžoými polštářky, bavlna nikde žádná, samý nylon a šusťák, oprýskané sošky z kočičího zlata a fotky různých velikostí absolutně všude, zásadně však černobílé,ohmatané (asi toho už dost pamatovaly) a v různobarevných lesklých rámečcích...no prostě...mazec :) A to jsem se teprve chystala prozkoumat koupelnu....kromě teda růžového polstrovaného(!!!!) sedátka na záchodě (PŘÍSAHÁM NA CO CHCETE!!!!!) to celkově byl zážitek nad zážitky (a to jsem nevěděla co mě čeká v následujících dnech :) na teplou vodu byl prý údajně nějaký fígl, který jsem samozřejmě neobjevila takže jsem se celou dobu sprchovala ve studené vodě...což teda...bylo řekněme osvěžující XDD a pozor....záchod se splachoval kýblem!!!uprostřed desetimilionového města. Manila má zhruba stejný počet obyvatel jako celá česká republika a v jedné z těch bohatších čtvrtí se pořád splachuje kýblem.....hodně jsem se divila, to je fakt..tohle mě ani nenapadlo....no a poslední perlička z koupelny...sprcha vlastně nebyla nijak oddělená od záchodu...byl tam nějaký pokus o oslizlý závěs ale...stejně....při každé sprše byla totálně zamáčená celá koupelna včetně toho polstrovaného prkýnka...To musel fak vymyslet nějaký koumák....Takže po velmi studené sprše a lehké úpravě zevnějšku jsme se vydali do víru nočního MetroManilaCity...ale o tom zase příště :)

Philippine Express - den druhý (part 1- přílet) - 20.3.2008 - čtvrtek

Tak. Abu Dhabi byl takový řekněme předěl ve vysněném nekonečném letu. Před námi je asi 8 hodin letu do Taipeie a za námi zhruba stejná doba letu. Ne že by se to nedalo vydržet, ale únava z brzkého vstávání, nervozita z odletu a teď už i nervozita z toho co bude po přistání dělá své. Spát nemůžu, číst mě nebaví, filmům houby rozumím. Koukám se z okýnka, nemůžu uvěřit jasnosti hvězd a přemýšlím střídavě nad tím, co se asi děje doma a nad tím co mě čeká. Přemýšlím nad tím, jestli to opravdu zvládnu, zda jsem si svoji pomyslnou laťku nenastavila příliš vysoko. Přemýšlím,jestli je doma všechno v pořádku, jestli mí blízcí klidně spí, nebo se právě probouzí, jestli se jim po mě stýská stejně jako mě po nich. Dívám se do mraků a je mi najednou strašně smutno. Víc než kdy jindy si připadám sama, opuštěná. Svádím svůj vnitřní boj. Budu malá ustrašená holka, která visí nadosmrti na druhých nebo se seberu a skočím do toho rovnýma nohama, nebudu se ohlížet a prostě si to užiju? PROSTĚ SI TO UŽIJU!!!!! A tečka. Nesmím myslet na to co je doma, protože to stejně nemá smysl. Vrátit se už nemůžu a měsíc který je přede mnou by mi to těžko zpříjemnilo. Takže....po osmi hodinách kdy jsem nezamnhouřila oka a tajně setřela pár zbloudilých slz a ve kterých mi zdřevěnělo snad všechno co šlo...konečně...Good morning TaiPei..Probouzecí píseň, která mi zní v uších dodnes :) Good morning Taipei, uvítací píseň Tchaiwanu..zvláštní na tom je, že hrála v podstatě pořád, třeba když jsme přistávali v Manile :). V Taipei jsme na let do Manily, našeho cíle, čekaly 7 hodin. 7!!!!!!!! 7 nekonečných hodin. Teplota venkovního vzduchu byla přes čtyřicet stupňů, nicméně šikovní tchaiwanci asi potřebovali dokázat všem ostatním, že oni prostě UMÍ udělat zimu. Zase nemůžu usnout, protože je mi zima jako blázen... Na Tchaiwanu!!! Chápete to??? Jinak ještě...vynikající nápad udělat všem sedátkům opěrátka. Pokud jste nevyspaní, rozlámaní a jediná věc, ke které se upínáte je ta, že se natáhnete přes čtyři sedačky na letišti a dáte si dvacet , tak tohle vás prostě dorazí. Když zjišťuju že jediné ale opravdu jediné místo kde bych se mohla natáhnout je studená zem, mi tuhne úsměv. Normálně bych to asi neřešila, lehla a spala a bylo by mi jedno kdo a jak se na mě dívá, jenže....jenže mám ledviny na baterky, čeká mě měsíc v divočině a lékařská péče, natož nějaké antibiotika v nedohlednu. Nehledě na to, že ledviny mám načaté ještě od nočního čekání na autobus..Takže na zem si ani nesednu, natož lehnu...Asi začínám být dost protivná, už se ani nesnažím udržovat hovor případně dobrou náladu. Odpočítávám vteřiny do odletu, pozoruju lidi, už vím kde je záchod, kde mají parfémy Dolce a kde kabelky Louise Vuitton...Mám hlad, ale bageta z menzy se mi skazila když jsme byli někde nad Indií. Takže jsem navíc i hladová a žíznivá. Nehorázné letištní ceny mě odpuzují. Skrblík nejsem, ale tímhle způsobem se mi opravdu utrácet nechce a tak radši hladovím. Konečně letíme. Už jenom pár hodin a budeme s Honzou. Než odjel, ani by mě nenapadlo, že mi bude takhle chybět. Vídali jsme se málo i když bydlel v čechách, ale...najednou, když víte, že se prostě jen tak neobjeví ve dveřích...začnete ho postrádat. Vrací se mi dobrá nálada. Vyplníme nějaký vstupní dotazník a pak už jenom čekáme...konečně z letadla vidíme i něco jiného než mraky a hvězdy. Vyjasňuje se, a my pozorujeme všechny barvy moře, ostrovy, pomalu v dálce vidíme pevninu. Bylo to nekonečné. Nekonečné. Těšení se, strach, obavy. A teď je to konečně tady. Už žádné vakuum letiště, ale skutečná Asie. Tisíce kilometrů od domava, jiná kultura, jiné podnebí, jiný čas. Neskutečné se stává skutečností. Pilot hlásí teplotu vzduchu 32 stupňů, ale podle mě muselo být tak 70 :). Když jsme vystupovali z letadla, dýchnul na nás neuvěřitelně horký, těžký a vlhký vzduch. Z dálky slyšíme hluk a ruch města. Okamžitě sundávám veškeré oblečení které můžu. Během pěti minut, kdy procházíme pasovou kontrolou jsem spocená jako kdybych se právě osprchovala. Klima sice jede, ale nevím kde :). Přesně tohle jsou Filipíny. Chvíle strachu, kdy čekám na to, zda spolu se mnou přiletěl i můj batoh...Uf..mám ho..a rychle běžím kalhoty a mikinu vyměnit za kraťasy a tričko. Davy lidí, které byly všude kolem když jsem vcházela na toaletu se převléknout se jakoby vypařily, najednou nikde nikdo...V hlavě mi blikají tisíce otazníků...kde jsou všichni jako??kam zmizeli????...no..prostě Filipíny...nikdy se nepřestanete divit.. :) Po chvíli hledání jsme našly ten správný východ z letiště, kde nás čekal Honza...Vysoký, opálený, šťastný....Prý už byl lehce nervózní, když už všichni vyšli a my pořád nikde...ale..hlavně že jsme zase spolu. Konečně.....Good evening Manila.....Jdeme chytit taxík a jedem....do neznáma :) (to be continued...tohle ještě není konec dne, ale musím se jít balit do školy...jo a na obrázku je vyfocené předměstí Manily z letadla.. :)

Philippine express - den první - 19.3.2008 - Středa

A je to tady...odjezd...definitivní....už nemůžu utéct domů k mámě, schovat se do kouta, už není cesty zpět. Na letiště do Vídně odjíždíme z Brna. Žlutý autobus Student agency přijel s neuvěřitelným zpožděním. Plánovaný odjezd byl ve 3.00 ráno. Po probdělé noci u kamarádky ( spát nešlo...nervy pracovaly :) jsme tedy mrzli hodinu a půl v noci, venku. V mikině v půlce března. Marně jsem se snažila zahřát u motorů střídajících se autobusů stojících na nádraží. Ospalá, nervózní, zmrzlá...nezačalo to právě nejlíp. Čekala jsem už jenom kdy se ozvou ledviny. Vůbec by mě to nepřekvapilo....Autobus ale nakonec přijel, řidič dost nešetrně naházel naše věci do zavazadlového prostoru ( chtěla jsem ho kopnout, ale kdo by pak řídil..pán si očividně neuvědomoval že na mém zavazadle závisí příští měsíc můj život...) a my konečně vyjeli. V malém baťůžku, který mám u sebe zoufale kontroluju jestli mám všechno důležité, zachvacuje mě panika...Letenka - mám (asi třikrát, důmyslně ukrytou na všech možných i nemožných místech - kdyby mě náhodou okradli, něco se ztratilo, prostě pro všchny případy...:) pas, doklady atd - mám, kopie všech dokladů - mám (asi desetkrát, pěkně uzavřené v pytlíčkách, poschovávané všude možně), telefon - mám. Poslední telefon mámě (tak už jedem, neboj se, dám na sebe pozor...). Knížku do letadla - mám (dvě :), plyšového lva od mámy aby mě chránil - mám, mám, mám.....snad mám všechno. Zuby mi jektají asi až do vídně, dva čaje a horká čokoláda v žádném případě nezahřály. Jediné co způsobili byla nutná potřeba navštívit palubní toaletu...vynikající, vynikající.....Na letišti jsme byli něco kolem půl šesté. Začíná se mi stýskat. Zoufale to zajídám jabkem od mámy, z naší zahrady. Stýská se mi pořád víc a víc. Nedávám na sobě nic znát. Můj první let letadlem a hned na druhou stranu světa. Mám strach. Nedávám na sobě nic znát. Letiště bylo poloprázdné a my nevěděly kudy kam, co se kde dělá, kam máme jít. Času jsme ale měly dost a nakonec jsme si i poradily. Jako vždycky. Jen mě udivilo, že domluvit se s rakušany ( a ještě navíc na letišti) je jako fakt problém. Z nějakého důvodu bojkotují angličtinu. Ale na nás si nepřišli....Nechaly jsme si zabalit zavazadla, aby přežily cestu (za hříšných pět euro :) , prošly přes všechny check - iny a během hodinky jsme dostaly palubní lístky a už zase jenom čekaly. Poslední zoufalý telefonát domů a vypínám telefon. Abych ho za chvíli zase zapla, jestli náhodou někdo nepsal nebo tak....a nepsal. Zase ho vypnu. A zase zapnu. Poslední telefonát příteli a smsky kamarádům. A mámě, aby jí to nebylo líto. Začátek cesty byl asi ve znamení spožděni. Stejně jako autobus mělo zpoždění i letadlo. Pro silnou mlhu nad Abu Dhabi. Trochu mě to zneklidnilo. Stejně jako parta nevychovaných němců popíjejících pivo v šortkách, tílkách a žabkách. Průběžným informacím jsem houby rozuměla. Jednak je říkali čínsky, protože jsme letěli s China airlines a taky proto, že i když po čínském hlášení následovalo hlášení anglické, pořád ho hlásili číňani. Tudíž jediné co jsem rozuměla byla, mlha, zpoždění a Abu Dhabi :) Ale i tak to šlo. Vykulené z očekávání nového a neznámého jsme nastoupily do letadla a v obavách čekaly. Nebylo to žádné letadýlko, bylo to letadlo jako kráva, nicméně....sedadýlka tak akorát pro mě. Mít o pár kilo víc (nebo nedejbože být pořádný český chlap) tak se mi asi neletí moc pohodlně. Po asi dvou hodinách letu jsme dostali oběd (konečně...hlad jsem teda měla, ne že ne...). Po pravdě....nebylo to špatné. Pro mě akorát. Ale....nebylo toho věru mnoho...tipuju že chlap by snědl takovéhle obídky asi čtyři. Ale vypadat to vypadalo hezky. Ryba, rýže, ovocný salát, zeleninový salát, čokoládová pěna (ta hlavně teda... :). První věc, která mi utkvěla v paměti a které jsem si všimla už na letišti byly letušky - číňanky. V červených stejnokrojích, se stejnými účesy, vypadaly jedna jako druhá. Přesně jako na obrázku, který je na Gejše - čokoládě :). Krásné byly. Bezesporu. Třetí hodinu v letadle mi začínají otékat a dřevěnět nohy. Snažím se zabít čas střídavým sledováním filmů (kterým nerozumím protože mají čínské titulky ) a mraků. Minitelka kterou má každý před sebou se zdá být záchranou od nudy ale...nepomáhá nic. Seděly jsme u okýnka, na křídle. Slunce bylo nezvykle ostré a vytoužený spánek ne a ne přijít. Byla jsem vzhůru už déle než by bylo zdrávo ale v letadle si asi nezdřímnu. Čekám na mezipřistání v Abu Dhabi, počítám minuty, vteřiny, strašně se nudím. Do Abu Dhabi zbývají ještě asi tři hodiny ( z původních pěti). Jsem strašně zmrzlá, ničím se nemůžu zahřát, klima jede naplno....asi nám chtějí dokázat, že i v tropech umí udělat zimu :) Z nudy jsem šla prozkoumat záchod. No....nevím...bylo to řekněme stísněné a celé takové papírové. Zacvičit bych si tam nemohla :) Konečně jsme nad Abu Dhabi, pozoruju krajinu, jakou neznám...široko daleko ani kopeček, všude jsou pečlivě upravené políčka, pláně, rudohnědá země a uprostřed letoště. Po přistání se vyměnila asi polovina pasažérů. Vystoupili všichni evropani a přistoupili místo nich samí arabové. Jejich netypická kořeněná vůně prosytila rázem celé letadlo. Ženy i muži byli oblečení v tradičním arabském oděvu, ženy se zahalenými tvářemi kráčely několik kroků za svými muži. Ne že by mě to nechávalo klidnou. Po očku jsem sledovala, jestli některému nekoukají z pod turbanu drátky. Nemívám předsudky ale...tohle bylo přeci jen jiné. Ten strach už je asi v nás. S příletem do Abu Dhabi jsme vstoupili do jiného časového pásma, čas se posunul o tři hodiny dopředu a během sekundy se setmělo. Nikdy jsem neviděla tak rychlé stmívání jako tam. Přistáli jsme za denního světla a odlétali za nejtemnější tmy. Wow...Letíme na Tchajwan....

Philippine express - část první - přípravy

Tak konečně, po krátké odmlce jsem se konečně odhodlala pokračovat ve svém veledíle :) Dneska tedy o mých monstrózních přípravách na cestu na druhou stranu světa, do míst o kterých se mi dříve ani nesnilo, zato teď se mi nesní o žádných jiných, na cestu na Filipíny. Celé to začalo někdy loni kolem Vánoc, kdy mě se sestřenicí Vendou pozval bratranec Honza (její bratr toho času na pracovní stáži v Manile) na malý poznávací výlet na Filipíny. Nejdřív jsem to úplně, ale úplně zavrhla. Peníze jsem sice nějaké měla, nicméně rozhodně ne potřebné množství a mamáčovi jsem říkat nechtěla. Takže do víc než půlky ledna jsem nad nějakou cestou ani nepřemýšlela. Pak ale přišla máma. Dala mi peníze (které jsem už díkybohu vrátila i s úroky :) a řekla "jeď Haninko..uvidíš svět, zažiješ něco neskutečného...třeba už nikdy nebudeš mít šanci zažít něco podobného..jenom jeď". A tak jsem se teda rozhodla že pojedu. I když takhle trochu kostrbatě. Do plánovaného odjezdu, který byl 19.3.2008 už věru nezbývalo mnoho času. Musela jsem projít kolotočem očkování, vymyslet co všechno budu potřebovat a dokoupit co nebylo na skladě, připravit se psychicky a hlavně fyzicky...nedalo se předpokládat že by na mě někde v horách někdo čekal, popřípadě mi jakkoliv pomáhal. Musela jsem být schopná se postarat sama o sebe (což se mi asi, jako tradičně nejmladšímu členu výpravy, úplně nepodařilo, pořád se na mě muselo čekat, pořád jsem nemohla uzvednout batoh. Nikdy jsem nikde nebyla první.) Byl to prostě fičák. Mamáč mě podporovala a pomáhala jak se dalo, vařila, uklízela, přebírala za mě povinnosti, spolužačky mi kopírovaly přednášky, spolubydlící mi pomáhaly nakupovat věci na cestu (díky, díky, díky všem) a můj bývalý přítel si stále myslel, že to nezvládnu, že na to prostě nemám a že bych neměla nikam jezdit. Ale já jsem se už nedala zviklat. Už bylo pozdě. A tak jsem běhala mezi bankou a pojišťovnou a zařizovala a vyřizovala....Postupně jsem se nechávala očkovat proti žloutence, tyfu, meningokoku a tak dále. Konečná suma byla do nebe volající ale jet tam bez očkování by asi bylo o život. Vedlejší účinky - všechny běžné, které si dokážete představit, plus...příšerná bolest zubů. To jsem nepochopila jakože proč zrovna zuby, ale...bylo to tak a asi na to nikdy nezapomenu..nicméně samozřejmě pro to co mě čekalo a na co jsem se tolik těšila jsem byla schopná vydržet všechno. Jo a ještě!!! Málem bych zapoměla....vysoce halucinogenní antimalarika :) Proti malárii se totiž nedá naočkovat běžným způsobem. Jsou dva typy ochrany, i když samozřejmě malárie je mnoho typů a proti všem se chránit nedá. První je řekněme preventivní, kdy se berou antimalarika jednou za týden, vždycky ve stejnou dobu, druhý je řekněme hazardní, kdy se antimalarika berou až při případné nákaze. Já, jako starý srab jsem si vybrala prevenci a tak jsem si každý týden pěkně vyžrala noční nevolnost a halucinace. Honila mě Godzila, sežral mě obří šváb, běhaly po mě ještěrky...samé lepší..:) Vřele doporučuji :) (btw. Venda zariskovala a statečně si vybrala druhou možnost a naštěstí se teda nenakazila...nicméně já kdybych se nakazila tak jsem pravděpodobně už dlouho po smrti, protože se svou pečlivostí jsem antimalarika statečně dobírala asi měsíc a půl po návratu, takže jsem si pěkně provařila organismus úplně zbytečně. Celá já. Jak už jsem říkala, kromě očkování jsem ještě dokupovala spoustu věcí a hlavně jsem se pořád dokolečka snažila sbalit tak, aby se mi do mého baťůžku, který s sebou běžně vozím do Olomouce na tři dny nacpaný k prasknutí vešly všechny věci nutné na přežití jednoho měsíce prakticky mimo civilizaci. Napsala bych jaký má můj baťůžek objem, protože kdokoliv, kdo ho vidí mi nechce věřit, že se mi do něj opravdu vešly věci na měsíc, ale nikde to teď nemůžu najít, takže časem snad...každopádně je to jeden z těch menších :) Pro představu...níže najdete můj seznam věcí na cestu. Dokonce v pořadí v jakém jsem ho psala.. :) A příště snad konečně odletíme.... :)

• Spodní prádlo ( 3 ks )
• Ponožky ( 3 ks )
• Sandály
• Boty
  
• Trička s krátkým rukávem ( 2 + 1 )
• Tílka ( 3 )
  
• Kraťasy ( 1 + 1 )
• Tříčtvrťáky ( 1 + 1 )
• Foťák + filmy (hehehehe XDDDDDD)
• Kartáček + pasta
• Malý sprcháček
• Sportovní podprsenka ( 2 ks )
• Podprsenka
  
• Prací prášek
• Slivovice
• Vlhčené ubrousky
• Šátek
• Sluneční brýle
• Ručník
• Opalovací krémy
• Malá Nivea
• Šamponek a kondicionerek v jednom
• Nožík
• Náplasti
• Uchošťoury
• Přehoz na ramena
• Slivovice (XDDD podruhé XDD)
• Mussli tyčinky
• Doklady ( PIN!!!!!!) (XDDDD klasika)
• Příruční zavazadlo ????
• Krém
• Do letadla něco (XDD tak to nevím teda co jsem tím myslela XDD)
• Čočky + roztok, brýle + krabička na brýle
• Sluneční brýle ( taky podruhé... :)
• Antimalarika
• Oční kapky
• Tričko s dlouhým rukávem - 1
• Mikina
• Deodorant
• Kapesníky papírové
• Kapesník látkový ( člověk nikdy neví :)
• Zrcátko
• Voda - na pití ????? ( XDDDD co dodat :)
• Blok + propiska
• Jelení lůj
• Peněženka
• Toaleťák
• Kapsička na krk
• Dolary ( Eura )
• Žvýkačky........
• Sicherky
• Kolíčky na prádlo
• Nitě + jehla
• Lžička
• Manikůra
• Antimalarika
• Filmy (jakože do foťáku :)
• Gumičky, sponky
• Kapesníky
• Kapky do očí
• Hroznový cukr
• Vitamíny do vody
• Mobil
• Léky na všchno

Důležité věci jsem si prostě psala víckrát no... :) Jinak...balení bylo vtipné...samozřejmě jsem to do toho batohu nemohla nacpat že...ale...zkušeně jsem to tam naskládala, kolenem dotlačila, všchen nepotřebný vzduch vytlačila a neprodyšně uzavřela. Otevřít jsem se ho odvážila až v Manile, kde už mi bylo všechno, ale úplně všechno jedno. Jo a vlastně...musela jsem se vejít do 17 kg...jako váha batohu samozřejmě....nakonec měl něco kolem 13 kg takže výborné....aspoň něco se mi povedlo :)

Me myself.....

Takže dnes jenom okrajově pár slov o mě, žádný srdceryvný příběh nečekejte, zpovídat se nehodlám, i když možná někdy příště, kdo ví.... :) .
Momentálně ( i když nevím na jak dlouho :) jsem studentka druhého ročníku Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Právo sice asi není úplně smyslem mého života, nicméně titulu je dneska potřeba a já bych jednou byla velmi ráda natolik samostatná a soběstačná abych se byla schopná kvalitně postarat minimálně o sebe ( a v případě předpokládaného selhání zatím neznámého potencionálního otce mých potenciálních potomků i o ně :). Pravdou ale je, že v poslední době často přemýšlím, zda jsem si pro dosažení tohoto cíle nemohla zvolit jednodušší cestu...Nicméně..bez boje se nikdy nevzdávám a proto vytrvávám. Proč bych měla dostat titul zadarmo, když si ho můžu pěkně vydřít, no ne? XDD ( vytrvávám rovněž díky vizi velmi drahých razítek která snad jednou budu rozdávat jako na běžícím páse :) .
Jinak live mě můžete potkat buď v Rožnově, kde bydlím s mamčou a se psem, v Olomouci, kde bydlím se dvěma právničkama, nebo ve Valmezu, kde mám většinu kamarádů....i když teda...ve VM je lepší mě nevidět... ;)
Dle hesla "můj čas, je pouhopouhé prozatím... :)" se nerada jenom tak flákám, tudíž se snažím dát svému "času" alespoň nějaký nepatrný smysl. Proto se v Olomouci věnuju usilovnému studiu a po studiu zaslouženému odpočinku ( buď v Účku :) nebo nějaký spinning, posilovna a tak....), v Rožnově sem tam pracuju ve Skanzenu jako sofistikovaná průvodkyně :), semtam pracuju někde v baru jako barmanka :) a jinak se pilně věnuju rodině a všem přátelům, které nemám možnost vídat tak často jak bych chtěla a o Valmezu radši ani nemluvím XDD. Faktem ale je, že většinu času bohužel trávím nad učením...je to náročné, ale jaký si to uděláš....takový to máš...znáte to ne? No a když už nevím co bych, tak mám ráda kvalitní filmy, kvalitní knížky a v poslední době i kvalitní seriály... :) Jsem přeci jenom ženská no ne?
No a finálně...je třeba asi dodat, že mám asi o čtyři hodiny kratší den než průměrný člověk. Já mám prostě těžká rána...dost špatně se s tím žije, hlavně před zkouškou..nicméně..kvalitní spánek je pro mě základ.
A abych nezapoměla..mojí největší vášní je cestování. Když nejsou peníze, stačí mi blízké okolí, pokud jsou, ráda se podívám kamkoliv. Čím větší divočina, tím líp pro mě. Aktuálně mě nejvíc láká Asie, ale mojí absolutně největší touhou je vidět svět. Pokud možno celý a ničím nepřibarvený. Chtěla bych znovu stát na vrcholcích rýžových plantáží, chtěla bych vidět Angcor Vat v Cambodgie a chtěla bych cítit vítr vanoucí ze Sahary. Chtěla bych vidět život v Kongu, chrámy v Peru a Taj Mahal v Indii. Chtěla bych vidět válkou zničený Afghánistán a z mrtvých vstávající Irák. Chtěla bych stát před Zdí nářků v Izraeli a chtěla bych se projít po Velké Čínské zdi. Toužím se podívat do Lhasy v Tibetu a toužím znovu vidět píli a vytrvalost Vitnamu.
Nebaví mě ležet na pláži a koukat na moře a nebaví mě stereotyp. Mám ráda život na hraně, mám ráda tu chvíli, kdy pocit že už nemůžu dál vystřídá pocit naprostého nadšení, kdy totální vyčerpání vystřídá příval energie. Mám ráda ty chvíle, ve kterých si říkám, že právě tohle bych si chtěla pamatovat do konce života a mám ráda ty chvíle, kdy mám strach něco udělat, něco nového, něco nebezpečného, rozhodnout se........ a pak, když to udělám, ať to dopadne jak chce..jsem na sebe pyšná. Za to rozhodnutí, za to odhodlání, za to, že jsem sebrala všechnu odvahu. Tohle je pro mě ten pravý rockenroll...Tohle je to co mě baví...to, že jsem stále schopná posouvat své hranice a nacházet nové a nové záchytné body. Život je hra, a já jsem hráč. Hazardní.

Proč blog?

V mém prvním, úvodním příspěvku bych Vás všechny potencionální čtenáře chtěla seznámit se smyslem tohoto blogu. Prapůvodní myšlenka, byla taková, že přepíšu svůj filipínský deník, který vznikal zhruba před rokem o tomto čase kdesi hluboko v divočině jižní Asie. Neobyčejné zážitky by podle mě neměly zůstávat tajemstvím, proto se o ně s Vámi postupně podělím alespoň tímto způsobem. Pro mě, na druhou stranu, vznikne cenný archiv, nad kterým budu za pár let se slzou v oku vzpomínat na to co jsem zažila popřípadě co jsem zkazila. Což je u mě naneštěstí naprosto běžný stav :) .
Jinak Vás budu průběžně informovat o zajímavostech z mého života, o tom co mě právě baví, o co se zajímám, případně co mě štve a co nemůžu ani vystát. V žádném případě nepůjde o jakoukoliv zpověď, deník, říkejte tomu jak chcete, žádné klisché typu :" Dneska ráno jsem vstala v šest, oblíkla se, učesala, namalovala...." Takže kdyby se mi něco podobného zadařilo, klidně mě vymažte... ;) .
A finálně tedy...proč to píšu až teď? Nebo proč právě teď? Důvodů by se nejspíš našlo mnohem víc, ale vybavuju si jich momentálně jenom pár, takže namátkou...ve zkouškovém si jako každý správný vysokoškolsý flákač hledám cokoliv jiného na práci ( a tohle budí alespoň zdání, že to má nějaký smysl, na rozdíl od koukání do zdi - což je mimochodem moje oblíbená aktivita posledních kritických dní před zkouškou) a potom...jako správné děvče odkojené internetem mám jakousi potřebu seberealizace..zpívat neumím, kreslit už vůbec ne, spisovatel ze mě taky nebude, ale tady to může být každému úplně jedno. Čili...já se alespoň pokusím utřídit si své zmatené a šílené myšlenky ( což potřebuju jako sůl) a Vy se možná pobavíte. Doufám. :)
Na konec jenom podotýkám, že nejsem žádná spisovatelka a ani nejsem moc vtipná, občas mám mezery v pravopisu, občas se neumím vyjádřit, interpunkci absolutně neřeším...v podstatě jenom přepisuju svoje myšlenky...tak...take it easy...;) Bavte se :)
Jo a příště možná napíšu něco málo o sobě a plánuju začít psát svůj Philippine Exepress...tak se těšte.. ;)