Philippine Express - den druhý (part 2) - 20.3.2008 - čtvrtek

Po příletu jsme chytli jednoho z tisíců taxíků, které stály připravené na letišti. Jako děvče z "vesnice", nebo teda spíš malého města jsem byla zaskočená neskutečným provozem, který ale ve skutečnosti (jak jsem zjistila později) nebyl na tamní poměry až tak hustý, protože se blížily Velikonoce a všichni Filipínci byli někde zalezlí a slavili...Nicméně...oslabený provoz v Manile vypadal zhruba jako dopravní špička v pátek ve tři v Praze, takže....jsem se hodně divila.. :) Totální zimu z letadla vystřídalo neskutečné horko a dusno, slunce pražící do špinavých ulic mě rozežíralo a podivnému pachu vzduchu se nedalo vyhnout. K základní výbavě všech taxíků patřila samozřejmě klima...je jedno že to nemělo světla, SPZ, stěrače, airbagy.......pro Filipínce, a obzvlášť v Manile je důležitý "aircon" and "claxon". Troubení aut je naprosto běžný zvuk....vlastně občas není slyšet nic jiného, propadám atmosféře...prvních deset minut jízdy (než jsme se vůbec dostali z megamonstrézního letiště) si užívám, rozhlížím se a jsem fascinována tamní dopravou...autobusy vypadají jako naše staré české karosy, ale tak z padesátých let, jenom barevně pomalované a polorozpadlé. Zastávky neexistují, autobusy stejně jako taxíky zastavují na mávnutí rukou. Po chvíli jsem odpozorovala, že jak řidiči autobusů, ale i taxíků a hlavně jeepney jsou vycvičení na nepatrný pohyb ruky potencionálního zákazníka. Garantuju Vám, že v Evropě by si toho nevšimnul nikdo...v Manile stačí zvednutí jednoho prstu na ruce, kterou si upravujete kapsu na kalhotech....holt jiný kraj, jiný mrav :) Konkurenční boj je velký, stejně jako Manila sama..... Z letiště jsme měli namířeno do Makati, což je jedna z těch lepších částí Manily, zhruba ve středu města. Tudíž jeepney bychom se tam dopravovali horko těžko. Jeepney si totiž jezdí jak chce, kam chce a kdy chce. Jízda v jeepney záleží většinou na domluvě s řidičem...a když řidič v půlce trasy změní názor, tak jste prostě v pytli. A to jsme teda nechtěli. Přemýšlela jsem nad tím, proč se tady zásadně jezdí se zavřenými okýnky a kompletně uzamčeným autem. Popravdě...moc příjemné mi to nebylo, ale vysvětlení přišlo záhy. Podivný řidič nás opravdu nechtěl unést a žádat pak po našich rodinách výkupné, nýbrž pouze chránil své zákazníky. Zní to pravda divně, ale jakmile jsme vjeli hlouběji do města a uvízli v neskutečné zácpě, odnikud se vyrojilo dítě, byl to chlapec, měl na sobě roztrhané tričko a zbytek nějakých kalhot, byl bosý a stoupnul si vedle mě. Fyzicky nás dělilo pouze okýnko dveří od taxíku. Stál tam a díval se na mě ze vzdálenosti asi deseti centimetrů a měl ty nejsmutnější oči, jaké jsem kdy viděla a od kterých jsem se nemohla odtrhnout. Mráz mi běhal po zádech a přála jsem si abychom už konečně jeli....Za chvíli přišla dívka kojící dítě a stoupla si vedle chlapce. Dodnes to nechápu. To děvče vypadalo tak na dvanáct let, chlapec tak na sedm....stáli tam tři děti s tolik smutným pohledem, že se mi svíraly všechny vnitřnosti v těle. Ale jen do té doby, než začali zkoušet otevřít dveře od taxíku, než začali klepat na okýnka a než se začali velmi nevybíravým způsobem dožadovat peněz....Nevěděla jsem co si mám myslet a nevím to ani teď....byly to děti nebo jen byly součástí nějaké organizace...těžko říct ale faktem je, že takovýchto "dětí" je plná Manila...jakmile jsme přibrzdili, nebo zastavili, hned byly všude kolem...chtěly peníze, jídlo cokoliv....Bylo mi jich neskutečně líto...ale na druhou stranu..nechat se takovýmhle způsobem vydírat? No nevím...Samaritánské sklony jsem odsunula a zakázala jsem si, a to na celou dobu na Filipínách dávat někomu peníze jenom tak...na to opravdu nemám...to by taky mohlo dopadnout tak, že podám prst a oni mi sežerou celou ruku, nehledě na to, že Manila je obrovská a pouliční kriminalita ještě větší, takže se určitě najde příležitost jak mě nepozorovaně okrást... :) Ale....popravdě..zase tak tvrdá jsem nebyla..alespoň ne ke všem... Jako tři evropani, z nichž jeden má téměř dva metry nás opravdu nešlo přehlédnout. Lidé se zastavovali, smáli se na nás, ukazovali prstem, děti se k nám sbíhaly a chtěly se dotknout naší světlé kůže. Jenom cestou z taxíku na privát jsem rozdala dva balíčky višňových HubbaBubba....jako lusknutím prstu se ve smutných očích manilských dětí rozžehnuly ohníčky radosti...a co teprve ty bubliny které z toho šly udělat!!! Měla jsem radost, že oni měli radost, ale srdce se mi svíralo úzkostí....Tohle byly jiné děti.. nechtěly peníze, chtěly si mě jenom prohlídnout, dotýkaly se mých vlasů, které v té době byly ještě jakž takž učesané a o několik odstínů světlejší než jejich , hrubýma špinavýma ručkama se dotýkaly mé tváře, která v té době byla ještě bledá...nemohla jsem se od nich odtrhnout, síla toho okamžiku je nepopsatelná...Člověk asi musí být hodně tvrdý, aby tohle zvládnul, aniž by ho to poznamenalo.....A mě to poznamenalo...velmi...tohle je asi jedna z věcí, která mě táhne zpět..Ta čistá radost z maličkosti, ta vděčnost za nic, to, co třeba v Čechách těžko zažijete...Snažila jsem se vybalancovat teplotní šok z taxíku (kde mohlo být tak kolem nuly:) a okolního prostředí (kde mohlo být tak silně přes čtyřicet:), lehkou dehydrataci a silné emoce...Konečně jsme se i s bágly dostali k domu, kde jsme měli domluvený pokoj, dům vypadal že se brzo rozpadne, spodní patra ani neměla okna, (zato měla mříže :) nicméně...u vchodu stál uniformovaný hlídač - jsme přeci v Makati :) (začínám nabývat dojmu, že v Manile je všechno naruby a ještě vzhůru nohama k tomu :) Náš pokoj byl samozřejmě až v posledním patře (klasika...člověk je unavený už tak a aby toho nebylo málo musí se ještě šplhat do šestého patra pěšky...to je prostě rockenroll :) Pokoj jsme měli pronajatý od Armely, údajně malířky, každopádně však zaryté komunistky :) až na ty politické názory byla moc milá...ovšem....zařízení bytu si ani neumíte představit...kdyby mi to nebylo hloupé asi bych to vyfotila, ale slušné vychování mi to nedovolilo. Později jsem zjistila, že takto vypadá typická lepší filipínska domácnost..prostě...každý pes, jiná ves, ovšem stylizované to bylo jako domeček pro barbínky..bílé kanapátka s růžoými polštářky, bavlna nikde žádná, samý nylon a šusťák, oprýskané sošky z kočičího zlata a fotky různých velikostí absolutně všude, zásadně však černobílé,ohmatané (asi toho už dost pamatovaly) a v různobarevných lesklých rámečcích...no prostě...mazec :) A to jsem se teprve chystala prozkoumat koupelnu....kromě teda růžového polstrovaného(!!!!) sedátka na záchodě (PŘÍSAHÁM NA CO CHCETE!!!!!) to celkově byl zážitek nad zážitky (a to jsem nevěděla co mě čeká v následujících dnech :) na teplou vodu byl prý údajně nějaký fígl, který jsem samozřejmě neobjevila takže jsem se celou dobu sprchovala ve studené vodě...což teda...bylo řekněme osvěžující XDD a pozor....záchod se splachoval kýblem!!!uprostřed desetimilionového města. Manila má zhruba stejný počet obyvatel jako celá česká republika a v jedné z těch bohatších čtvrtí se pořád splachuje kýblem.....hodně jsem se divila, to je fakt..tohle mě ani nenapadlo....no a poslední perlička z koupelny...sprcha vlastně nebyla nijak oddělená od záchodu...byl tam nějaký pokus o oslizlý závěs ale...stejně....při každé sprše byla totálně zamáčená celá koupelna včetně toho polstrovaného prkýnka...To musel fak vymyslet nějaký koumák....Takže po velmi studené sprše a lehké úpravě zevnějšku jsme se vydali do víru nočního MetroManilaCity...ale o tom zase příště :)