Philippine express - den první - 19.3.2008 - Středa

A je to tady...odjezd...definitivní....už nemůžu utéct domů k mámě, schovat se do kouta, už není cesty zpět. Na letiště do Vídně odjíždíme z Brna. Žlutý autobus Student agency přijel s neuvěřitelným zpožděním. Plánovaný odjezd byl ve 3.00 ráno. Po probdělé noci u kamarádky ( spát nešlo...nervy pracovaly :) jsme tedy mrzli hodinu a půl v noci, venku. V mikině v půlce března. Marně jsem se snažila zahřát u motorů střídajících se autobusů stojících na nádraží. Ospalá, nervózní, zmrzlá...nezačalo to právě nejlíp. Čekala jsem už jenom kdy se ozvou ledviny. Vůbec by mě to nepřekvapilo....Autobus ale nakonec přijel, řidič dost nešetrně naházel naše věci do zavazadlového prostoru ( chtěla jsem ho kopnout, ale kdo by pak řídil..pán si očividně neuvědomoval že na mém zavazadle závisí příští měsíc můj život...) a my konečně vyjeli. V malém baťůžku, který mám u sebe zoufale kontroluju jestli mám všechno důležité, zachvacuje mě panika...Letenka - mám (asi třikrát, důmyslně ukrytou na všech možných i nemožných místech - kdyby mě náhodou okradli, něco se ztratilo, prostě pro všchny případy...:) pas, doklady atd - mám, kopie všech dokladů - mám (asi desetkrát, pěkně uzavřené v pytlíčkách, poschovávané všude možně), telefon - mám. Poslední telefon mámě (tak už jedem, neboj se, dám na sebe pozor...). Knížku do letadla - mám (dvě :), plyšového lva od mámy aby mě chránil - mám, mám, mám.....snad mám všechno. Zuby mi jektají asi až do vídně, dva čaje a horká čokoláda v žádném případě nezahřály. Jediné co způsobili byla nutná potřeba navštívit palubní toaletu...vynikající, vynikající.....Na letišti jsme byli něco kolem půl šesté. Začíná se mi stýskat. Zoufale to zajídám jabkem od mámy, z naší zahrady. Stýská se mi pořád víc a víc. Nedávám na sobě nic znát. Můj první let letadlem a hned na druhou stranu světa. Mám strach. Nedávám na sobě nic znát. Letiště bylo poloprázdné a my nevěděly kudy kam, co se kde dělá, kam máme jít. Času jsme ale měly dost a nakonec jsme si i poradily. Jako vždycky. Jen mě udivilo, že domluvit se s rakušany ( a ještě navíc na letišti) je jako fakt problém. Z nějakého důvodu bojkotují angličtinu. Ale na nás si nepřišli....Nechaly jsme si zabalit zavazadla, aby přežily cestu (za hříšných pět euro :) , prošly přes všechny check - iny a během hodinky jsme dostaly palubní lístky a už zase jenom čekaly. Poslední zoufalý telefonát domů a vypínám telefon. Abych ho za chvíli zase zapla, jestli náhodou někdo nepsal nebo tak....a nepsal. Zase ho vypnu. A zase zapnu. Poslední telefonát příteli a smsky kamarádům. A mámě, aby jí to nebylo líto. Začátek cesty byl asi ve znamení spožděni. Stejně jako autobus mělo zpoždění i letadlo. Pro silnou mlhu nad Abu Dhabi. Trochu mě to zneklidnilo. Stejně jako parta nevychovaných němců popíjejících pivo v šortkách, tílkách a žabkách. Průběžným informacím jsem houby rozuměla. Jednak je říkali čínsky, protože jsme letěli s China airlines a taky proto, že i když po čínském hlášení následovalo hlášení anglické, pořád ho hlásili číňani. Tudíž jediné co jsem rozuměla byla, mlha, zpoždění a Abu Dhabi :) Ale i tak to šlo. Vykulené z očekávání nového a neznámého jsme nastoupily do letadla a v obavách čekaly. Nebylo to žádné letadýlko, bylo to letadlo jako kráva, nicméně....sedadýlka tak akorát pro mě. Mít o pár kilo víc (nebo nedejbože být pořádný český chlap) tak se mi asi neletí moc pohodlně. Po asi dvou hodinách letu jsme dostali oběd (konečně...hlad jsem teda měla, ne že ne...). Po pravdě....nebylo to špatné. Pro mě akorát. Ale....nebylo toho věru mnoho...tipuju že chlap by snědl takovéhle obídky asi čtyři. Ale vypadat to vypadalo hezky. Ryba, rýže, ovocný salát, zeleninový salát, čokoládová pěna (ta hlavně teda... :). První věc, která mi utkvěla v paměti a které jsem si všimla už na letišti byly letušky - číňanky. V červených stejnokrojích, se stejnými účesy, vypadaly jedna jako druhá. Přesně jako na obrázku, který je na Gejše - čokoládě :). Krásné byly. Bezesporu. Třetí hodinu v letadle mi začínají otékat a dřevěnět nohy. Snažím se zabít čas střídavým sledováním filmů (kterým nerozumím protože mají čínské titulky ) a mraků. Minitelka kterou má každý před sebou se zdá být záchranou od nudy ale...nepomáhá nic. Seděly jsme u okýnka, na křídle. Slunce bylo nezvykle ostré a vytoužený spánek ne a ne přijít. Byla jsem vzhůru už déle než by bylo zdrávo ale v letadle si asi nezdřímnu. Čekám na mezipřistání v Abu Dhabi, počítám minuty, vteřiny, strašně se nudím. Do Abu Dhabi zbývají ještě asi tři hodiny ( z původních pěti). Jsem strašně zmrzlá, ničím se nemůžu zahřát, klima jede naplno....asi nám chtějí dokázat, že i v tropech umí udělat zimu :) Z nudy jsem šla prozkoumat záchod. No....nevím...bylo to řekněme stísněné a celé takové papírové. Zacvičit bych si tam nemohla :) Konečně jsme nad Abu Dhabi, pozoruju krajinu, jakou neznám...široko daleko ani kopeček, všude jsou pečlivě upravené políčka, pláně, rudohnědá země a uprostřed letoště. Po přistání se vyměnila asi polovina pasažérů. Vystoupili všichni evropani a přistoupili místo nich samí arabové. Jejich netypická kořeněná vůně prosytila rázem celé letadlo. Ženy i muži byli oblečení v tradičním arabském oděvu, ženy se zahalenými tvářemi kráčely několik kroků za svými muži. Ne že by mě to nechávalo klidnou. Po očku jsem sledovala, jestli některému nekoukají z pod turbanu drátky. Nemívám předsudky ale...tohle bylo přeci jen jiné. Ten strach už je asi v nás. S příletem do Abu Dhabi jsme vstoupili do jiného časového pásma, čas se posunul o tři hodiny dopředu a během sekundy se setmělo. Nikdy jsem neviděla tak rychlé stmívání jako tam. Přistáli jsme za denního světla a odlétali za nejtemnější tmy. Wow...Letíme na Tchajwan....