Ještě než jsme odjeli, nakoupili jsme pár věcí jako třeba repelenty a tak ale hlavně...vylezli jsme na střechu mrakodrapu kouknout se na Manilu...V srdci města jsme pozorovali život Manily, troubení aut, přebíhání přes silnice, postávající skupinky lidí, ale to nebylo všechno, co jsem viděla. Viděla jsem nádherný bazén patřící k domu, na jehož střeše jsme byli a taky jsem za tím bazénem viděla velkou betonovou zeď a za ní jiné "domy". Nebyly to ani tak domy jako spíš krabice, střechu to nemělo a tak jsme měli přímý výhled. Některé "byty" měly místo střechy igelitovou plachtu, některé nic. A oni tam žili. Jako by se nic nedělo. Máma vařila a táta spal. Neumím to ani popsat. Dva světy oddělené zdí. Střet bohatství a chudoby. Nikdo nic neřešil, prostě všichni žili vedle sebe. Nevidět to, neuvěřím...
Jinak na večer jsme se odebrali na autobus do Banaue, cesta trvala kolem 6-7 hodin. Ale...mrzí mě, že jsem si ten stroj nevyfotila...nechápu že to jelo...staré Karosy ze 60 let, které přepravujou lidi když je výluka vlaku jsou proti tomu air force one. Polstrování na sedačkách (jestli tam vůbec kdy bylo) tam už prostě nebylo, nebo aspoň jsem ho nezaznamenala. Bylo to jako malé dřevěné vězení. Nastavit to nijak nešlo, to jsem vzdala hned na začátku, většinou se dá třeba oddělat takové to opěrátko směrem do uličky, nebo tamtudy aspoň prostrčit nohy...ale nééé na filipínách to nejde, protože to je jako dřevěná deska, takže máte problém se tam jenom posadit...XDDD ale zase to nebylo drahé, takže co :) . Jo a další skvělá věc :) on ten autobus byl totiž klimatizovaný...nechtělo se mi tomu nejdřív věřit, ale byl :) což se nakonec ukázalo jako největší komplikace, protože oni jakoby nám chtěli dokázat, že i přesto, že je venku plus padesát, oni to dokážou stáhnout na nulu :) bezvadné to bylo. Takže jsme celou noc jednak klepali kosu a pak jsme samozřejmě oka nezamhouřili (minimálně já) protože řidič byl nějaký McGyver nebo co...sem tam prostě zastavil, otevřel motor (asi) chvíli do toho koukal, něco tam pošteloval a jelo se dál. Přičemž když říkám jelo se dál myslím tím, že zařadil tak dvojku a takovou dobrou osmdesátkou jel jako blesk. Což by nebylo nejhorší kdybychom nejeli serpentynami v horách po cestách prašných. Už jsem se loučila se životem, protože při pohledu z okýnka na strmé srázy, od kterých kola autobusu dělilo asi pět centimetrů mě políval studený pot. Každá zastávka byla vysvobozením, avšak běda těm, kteří se odvážili navštívít toaletu. Z venku to vypadalo jako takové ty toalety u D1 :) prostě odrbaný malý domek. Rozdíl byl ale vevnitř. Je fakt, že záchod jsem nečekala. Ale v takový ten turecký jsem minimálně doufala...ale ani to nebylo ono...Prostě když si představíte malou temnou místnost, v rohu místnosti díru vedoucí někam ven a kbelík s vodou....tak to je přesně ono. Rozhodla jsem se že to ještě vydržím. :)
Jinak na večer jsme se odebrali na autobus do Banaue, cesta trvala kolem 6-7 hodin. Ale...mrzí mě, že jsem si ten stroj nevyfotila...nechápu že to jelo...staré Karosy ze 60 let, které přepravujou lidi když je výluka vlaku jsou proti tomu air force one. Polstrování na sedačkách (jestli tam vůbec kdy bylo) tam už prostě nebylo, nebo aspoň jsem ho nezaznamenala. Bylo to jako malé dřevěné vězení. Nastavit to nijak nešlo, to jsem vzdala hned na začátku, většinou se dá třeba oddělat takové to opěrátko směrem do uličky, nebo tamtudy aspoň prostrčit nohy...ale nééé na filipínách to nejde, protože to je jako dřevěná deska, takže máte problém se tam jenom posadit...XDDD ale zase to nebylo drahé, takže co :) . Jo a další skvělá věc :) on ten autobus byl totiž klimatizovaný...nechtělo se mi tomu nejdřív věřit, ale byl :) což se nakonec ukázalo jako největší komplikace, protože oni jakoby nám chtěli dokázat, že i přesto, že je venku plus padesát, oni to dokážou stáhnout na nulu :) bezvadné to bylo. Takže jsme celou noc jednak klepali kosu a pak jsme samozřejmě oka nezamhouřili (minimálně já) protože řidič byl nějaký McGyver nebo co...sem tam prostě zastavil, otevřel motor (asi) chvíli do toho koukal, něco tam pošteloval a jelo se dál. Přičemž když říkám jelo se dál myslím tím, že zařadil tak dvojku a takovou dobrou osmdesátkou jel jako blesk. Což by nebylo nejhorší kdybychom nejeli serpentynami v horách po cestách prašných. Už jsem se loučila se životem, protože při pohledu z okýnka na strmé srázy, od kterých kola autobusu dělilo asi pět centimetrů mě políval studený pot. Každá zastávka byla vysvobozením, avšak běda těm, kteří se odvážili navštívít toaletu. Z venku to vypadalo jako takové ty toalety u D1 :) prostě odrbaný malý domek. Rozdíl byl ale vevnitř. Je fakt, že záchod jsem nečekala. Ale v takový ten turecký jsem minimálně doufala...ale ani to nebylo ono...Prostě když si představíte malou temnou místnost, v rohu místnosti díru vedoucí někam ven a kbelík s vodou....tak to je přesně ono. Rozhodla jsem se že to ještě vydržím. :)
Příspěvky
cekam na dalsi prispevky..
OdpovědětVymazatHi Wzorin,
OdpovědětVymazatSorry I do not know the language so couldn't comment on the post.
This is however to answer the question you asked me on Khasta Kachori at my blog Zaayeka, ( http://cooking-up-a-storm-zaayeka.blogspot.com/).
You need to boil the lentils in double the amount of water till they are la dente...as the Italians put it.
That is...you pick a grain after the first boil,and try mashing it with your fingers, it should not be easy...it should be part raw. This is the stage where we take it off the stove and drain it and set aside to cool, before we grind it.
Hope this answers it.